Pomoc projektu Život dětem

5. prosince 2016 v 15:35 | Kaszia |  Zážitky ze života
Už nějaký ten týden jsme věděli o tom, že se chystá v rámci naší školy - vlastně spíše třídy - dobročinná akce, kdy budeme po městě vybírat peníze pro nadaci Život dětem. Na jednu stranu to vypadalo dobře - člověk se aspoň na jeden den zbaví školy, projde se a ještě pomůže dobré věci. Jenže ne všechno je tak růžové, jak si to člověk může malovat.



Problém ani nebyl v samotném projektu Život dětem, ačkoliv bych zde samozřejmě mohla vést debaty o tom, nakolik se vybrané peníze opravdu dostanou k dětem či nikoliv. Problém byl spíše v tom, jak byla tato akce naší školou zorganizována. Nevím, jak obvykle probíhá vybírání peněz na podobný účel, s touto problematikou jsem se "z druhé strany" - jako prodávající, žádající, nikoliv dávající - setkala poprvé v životě. A ačkoliv se říká, že každá zkušenost je k něčemu dobrá, tak bych si to nerada někdy zopakovala.

Proč je prosinec naprosto nevhodná doba

Každého, kdo by dostal úkol něco prodávat, by napadlo, že nejvhodnější doba bude nějaký teplý, třeba jarní, skoro letní měsíc. A je to pravda. Když váš úkol spočívá v tom, že máte prodat co nejvíce magnetek, reflexních přívěšků a jiných prakticky nepotřebností, není pondělí 5. prosince od 8:00 do 12:00 ideální doba. Ze začátku je vše zmrzlé, po venku chodí maximálně pejskaři (a řekněme si upřímně, že ti si obvykle peníze s sebou neberou) a i když potkáte někoho jiného, nebude zrovna takto zrána a v zimě pozitivně naladěn. A i když potkáte někoho jiného než pejskaře, většinou to bude nějaká maminka s kočárkem nebo malým dítětem na mateřské, která si obvykle taky nemůže vyskakovat, nebo důchodkyně, která je na tom podobně jako maminka na mateřské. A řekněme si upřímně, že kdo má aspoň trochu vnitřního cítění, tak by nerad ubíral lidem, kteří toho sami mají málo.

Nesmíme zapomenout ani na to, že v rámci prosince probíhá spousta jiných dobročinných akcí. Blíží se Vánoce, různé organizace nabízí pomoc dětem v nouzi, možnost nakoupit jim hračky, přispět jim, koupit si něco na nějaké Mikulášské akci pro děti. Nehledě na to, že všechny lidi čekají Vánoce, které - řekněme si otevřeně - s cukrovím, dárky, jídlem atp. nejsou zrovna levné. Takže vlastně není zrovna divu, že v tomto nevhodném čase se kde komu příčí ještě přispívat jiným organizacím, ve které často ani nemají příliš důvěru.

A v neposlední řadě si dovolím podotknout, že zatímco v červenci by vybírající měl aspoň trochu pozitivní nálady, chodil by v šortkách, tričku a vlastně působil pro okolí asi i příjemněji a uvolněněji, tak v prosinci, kdy musí mít pod kalhotami ještě punčocháče nebo podvlíkačky, aby nezmrzl, na hlavě kulich, na rukách rukavice a je celý zababušen, tak působí nejen poměrně divně, ale hlavně nelogicky, jak tam v nečase pobíhá ze strany na stranu, hlavně ve věku, v jakém jsem já a mí spolužáci.

"Level trapnosti", aneb lepší je se někdy nezeptat

Když se konečně ulice trochu rozhýbaly a začali jsme potkávat více lidí, objevilo se mnoho dalších problémů. První z nich je, že vlastně nevíte, jak ostatní zareagují. Každá interakce s lidmi - navíc s lidmi, které neznáte - může být svým způsobem i riskantní nebo i nebezpečná. Obzvlášť, když je vlastně žádáte o peníze. Jsou lidé, u kterých vám zeptání nedovolí jejich výzor. Těžko budete žádat důchodkyni o holích nebo pána na vozíku o peníze pro nadaci, stejně tak se asi nezeptáte nějakého bezdomovce nebo namakance, který si to s podmračeným pohledem rázuje ulicí.

I tak se ale může stát, že narazíte na někoho, kdo sice na první pohled vypadá poměrně sympaticky, ale nakonec se ukáže, že to tak není. Ale abych začala tak nějak od začátku, jako první si od nás zakoupila drobnost mile vyhlížející pozitivní paní s kočárkem, kterou jsme potkali asi až po čtvrthodině chození a ptaní se některých kolemjdoucích, jestli by nechtěli podpořit projekt Život dětem zakoupením drobnosti s logem této nadace. Na výběr bylo z magnetky za 30,-, z reflexního přívěsku za 35,-, z přívěsku s kolečkem do nákupního vozíku za 35,-, ze vzorku kávy za 40,- a z CD s Vánočními koledami za 50,-. Tato paní, která si tuším koupila reflexní přívěsek, nám dodala trochu odvahy, že se do školy nevrátíme s prázdným nadačním pytlíkem.

Naše nejčastější věta "Dobrý den, nechtěli byste koupí jedné z drobností pomoci nadaci Život dětem?" a Vojtovo následující dodání: "Máme magnetky, reflexní přívěsky, ..." se nesetkávalo příliš s úspěchem. Někteří lidé si aspoň dali práci s odpovědí, zastavili, vyslechli nás, ale dodali, že buďto nemají drobné, nebo pospíchají, nebo těmto nadacím moc nevěří, nebo že už dávali našim kolegům (což bylo opravdu trapné).

Druhá skupina odmítajících lidí byla trochu horší. Tam to většinou končilo odpovědí na "dobrý den" a souslovím: "Ne, nechci." Stručné jednání, často se ani nezastavili, to člověka zamrzí, když se snaží opravdu být slušný. Stále to ale bylo v rámci přijatelných měřítek poměrně slušného jednání.

Třetí skupina už moc slušná nebyla. Lidé v ní se nejenže nezastavili, ale hlavně ani neodpověděli na pozdrav nebo jen mávli rukou a počastovali nás zlým pohledem. To bylo poměrně nepříjemné, ale stále se to dalo ještě tak říkajíc udýchat s pokrčením ramen.

Ale čtvrtá skupina, do které patří vlastně jen jeden muž, byla úplně nejhorší. Není nic lepšího, než když vás po slušném pozdravu a optání někdo pošle poměrně do háje, a ještě k tomu takovou formou, že vám vytkne něco o "posr*aném státu" a děckách, která by zjevně tyto vybrané peníze využila jen na nakoupení alkoholu a fetu. Opravdu nerozumím tomu, čím si tento muž pomohl, zda si potřeboval vybít vztek na mladých (ne)dobrovolných pomocnících nadace, nebo jestli měl ten pocit, že se zapečetěnou taškou, kterou jsme až na jeden maličký otvor na mince nemohli ani otevřít, bychom šli hned po vybrání do hospody. Každopádně to bylo nepříjemné a Vojta vedle mě ještě dobrých 15 minut breptal, že ten člověk se choval hrozně, že se ho měl zeptat. co má za problém, a podobně. Já si naopak myslím, že bylo lepší, že mu to tehdy při setkání s ním nepřišlo na mysl. Zbytečně by čeřil vody.

Pár historek na závěr

S Vojtou jsme šli tři, čtyři metry za jedním postarším pánem. Ještě jsme neprodali ani jeden přívěsek a spekulovali jsme šeptem o tom, jestli je vhodné se ho otázat. Najednou však Vojta otočil a řekl: "Ježiš, vždyť se loudá o holi a ještě je zády k nám, ať tě ani nenapadne ho doběhnout a zeptat se, Anet, ať tě to ani nenapadne." Chytl mě za zápěstí a táhl mě jinudy pryč. "Bože můj, to je trapný."
.

Chvíli poté jsme se na ulici setkali s paní jasně v důchodu, které jsme se nakonec rozhodli také zeptat. Začali jsme naší formulaci otázky, když nás paní zastavila, že má jenom větší obnos, že jde do nemocnice a nemá moc čas. Když jsme se omluvili a rozloučili, prohlásil Vojta: "Tak teď se náš level trapnosti o dost zvýšil."
.

Na náměstí, již po vybrání dosti peněz, jsme zastavili pozdravem kolemjdoucího pána a zeptali jsme se naučenou formulací. Odpověď "Já sám bych potřeboval pomoc." téměř se slzami v očích a jeho následující odchod v nás vyvolaly rozporuplné pocity. Vojta trefně prohlásil: "Tak to bylo obzvlášť trapný."
.

Oproti nám procházel poměrně mladý muž. "Skásnem ho?" zeptal se mě Vojta. "Teď jsi na řadě ty," připomněl mi, že se pravidelně střídáme. Když však kolem procházel muž a Vojta ho nahlas pozdravil "DOBRÝ DEN!", tak mě nějak nenapadlo, že dál mám mluvit já. Muž odpověděl "dobrý den" a prošel, načež Vojta pár centimetrů za ním prohlásil: "Tak nic, no."
.

Ve škole, již skoro při odevzdání, jsme potkali našeho bývalého učitele výtvarné výchovy. "Pane učiteli, nechtěl byste přispět na dobrou věc?" zeptala jsem se.
"Já už jsem přispíval," ohradil se rychle učitel.
A Vojta: "Opakování je matka moudrosti!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kája Kája | 20. prosince 2016 v 20:01 | Reagovat

Nikdy na podobné projekty nepřispívám, protože si říkám, že vždy můžu přispět přímo, než vybíráním nějakých malých částek. Na druhou stranu pokud jste něco pěkného prodávali, tak proč ne - asi bych si vzal magnetku.

Musím ale přidat i určitou zkušenost z druhé strany. I tu babičku o berlích, kterou jste se báli oslovit, může potěšit, že ji někdo osloví. Taková babička bývá často dlouhé dny sama doma, zajde tak možná akorát na nákup, k doktorům, a pak zase domů... a oslovení mladými studenty pro ni může být osvěžující a povzbudivé a může být příjemným zpestřením jejího dne. ;-)

Myslím, že se nemusíte bát oslovit. Kdo nechce, ten nepřispěje, a někoho možnost přispět třeba i potěší.

2 M. M. | 23. ledna 2017 v 13:06 | Reagovat

O oslovování lidí vím své. Pracuji totiž jako hosteska, takže většinou nabízím produkty na ochutnání a následovně vybízím lidi, aby si je koupili. Takže si zkus představit, že stojíš v hloupém kostýmu a nabízíš lidem na ochutnání pralinky, které stojí cca 130 Kč. (Při koupi dvou kusů, jinak stojí 170 Kč) Najdou se lidi, kteří mě obcházejí velkým obloukem, pak ti, co chtějí jen ochutnat/pralinku pro svoje dítě a ve většině případů ti, co mě nechají odvykládat pětiminutový monolog a pak odejdou s tím, že si to ještě rozmyslí/zajdou se zeptat partnera a už je nikdy neuvidíte. Takže ti moc dobře rozumím. =D

A jednou jsem zkoušela i pouliční prodej - čokoláda v červenci. No, neměly jsme s kamarádkou moc úspěch. Vlastně jsem zkoušela i prodávání magnetek, ale to mě celkem bavilo, protože jsme šli pomoct kamarádce a bylo nás asi pět, takže to byla vlastně zábava. Ovšem nebylo to v prosinci v mrazu, ale na podzim ve vydařeném počasí. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama