11. prosince 2016 v 22:41 | Kaszia
|
Když někdo řekne, že mu něco změnilo život, často hovoří o nějakých zvláštních životních zkušenostech, kdy se například jednoho dne rozhodl sbalit si tašky a vyrazit dělat au-pair do cizí země, kde nikdy nebyl. Já ale ještě žádnou takovou zkušenost nezažila, hlavně tedy proto, že jsem velmi introvertní a stresový typ. Ale jednu životní změnu jsem přeci jen zaznamenala. Ačkoliv pro někoho by se mohla zdát poněkud malicherná.
Od malička jsem byla velmi introvertní a špatně jsem navazovala vztahy s ostatními lidmi, což vedlo k tomu, že jsem byla poměrně osamělá. Moc jsem se nesvěřovala se svými pocity. A pokud se mě někdo na něco ohledně mě samé ptal, byla jsem z toho velmi nervózní. Nikdy jsem se příliš neobjímala, dokonce ani s rodiči. Jestliže jsme se někdy objali, tak se jednalo o narozeniny, svátek nebo Vánoce.
Připadala jsem si velmi osamělá a podvědomě jsem trochu strádala po nějaké lásce, která by byla opětovaná, po někom, komu bych věřila a nechala ho, aby mě třeba objal... u koho by mi bylo příjemné, kdyby se mě zeptal, jak se mám. A jednoho se se skutečně podařilo - našla jsem ho. A musím říci, že ke změně mého postoje, mého podvědomého strachu a mé bojácné duše bylo ještě daleko.
Když mě poprvé Kája pohladil po vlasech, byla jsem velmi nervózní. Vlastně si pamatuji, že se mi úplně potily ruce. A přestože asi někde v hloubi duše jsem to vnímala jako příjemné, hlavní pocit z toho byl neúnosná nervozita. Přesto to zpětně hodnotím jako pozitivní, neboť to byl po dlouhé době jeden z mála fyzických kontaktů, který jsem nepovažovala za přímo nepříjemný. Když jsme se někdy později chytili za ruce, už to bylo poněkud lepší. Jen tak si kráčet po ulici s někým, kdo si vás prakticky k sobě veřejně připoutává - tím gestem spojených rukou, po svém boku. Abych pravdu řekla, byl to jeden z nejhezčích pocitů, které si za tu dobu pamatuji.
A právě někdy tehdy to ze mě začalo postupně upadat, i když ta moje nedůvěra k fyzickým (i psychickým) kontaktům opadávala ještě velmi dlouho. Tehdy jsem pocítila tu touhu ho chytnout za ruku, ačkoliv jsem byla příliš stydlivá na to, abych to udělala...
Těžko uvěřit tomu, že to proběhlo vlastně poměně nedávno. Před rokem, skoro rokem a půl. Těžko uvěřit tomu, že jsem to dnes já, kdo se k němu mazlí, kdo se nechává s oblibou hladit ve vlasech a masírovat na zádech, když kdysi pro mě jen to objetí bylo něco velmi nejistého. A i když moje nechuť k fyzickým kontaktům k některým (byť blízkým) osobám přetrvává, aspoň Káju a některé dobré kamarády se nebojím obejmout... :)
Miluji život, protože mi dal Tebe. Miluji Tebe, protože Ty jsi můj život.
- John Lennon
Krasny clanok, a vobec neposobi malicherne. Ja som tiez introvert a vztah s mojim priatelom ma naucil a stale uci tolko krasnych veci. Mas velmi pekny styl pisania a celkovo sa mi pacil clanok :)