Velikonoční mše, aneb myšlenky mé ateistické hlavy

16. dubna 2017 v 13:14 | Kaszia |  Úvahy
Následující článek je nutno chápat pouze jako poznatky a myšlenky, které se zrodily v jedné ateistické hlavě, která dnešního dne navštívila spolu se svým nábožensky založeným přítelem a jeho matkou ranní mši v 10 hodin. Teď mám prostě slovo já. :)



Proti víře v Boha jsem nikdy ve své podstatě nic neměla. Jako mladší mi až přišla milá představa, kolik lidí dokáže věřit v něco, co nikdy neviděli a nepotkali. A připadalo mi pěkné, že právě tahle víra je drží svým způsobem "po hromadě", dává jim nějaký společný cíl, vytváří nové skupiny a vznikají díky ní nová přátelství. Když jsem byla úplně malá, snad jsem si i říkala, že je škoda, že moji rodiče mě nikdy nevedli k Bohu.

Když jsem dospívala a názory se pomalu začaly upravovat na základě vlastních poznatků a zkušeností, můj názor na víru v Boha se trochu začal měnit. Nedá se říct, že bych někoho odsuzovala, jelikož já jsem velmi tolerantní člověk, který neodsoudí nikoho, pokud neubližuje jiným živým bytostem. Pokud se někdo rozhodne v něco věřit, má na to právo a je to jeho rozhodnutí, do kterého by neměl nikdo nijak "kecat". A o to právě jde.

Když jsme dneska v posledních minutách před začátkem mše přišli do kostela a požádali jednu paní, jestli by nás nepustila doprostřed jedné z lavic, která byla částečně prázdná, a následně si sedli, zmocnila se mě trochu úzkost, stejně jako vždy, když musím podobný "kostelový zážitek" díky příteli absolvovat. Znáte to - takový ten pocit, když kolem vás sedí či stojí tucty lidí a vy cítíte, že byste byli raději někde jinde, ale nejde to z různých pro vás důležitých důvodů. Ale to není jediný důvod, proč mě při vstupu na mši vždy obestře podivný chladivý závan, proč se mi žaludek i srdce sevřou do železných kleští.

Ačkoliv jsem ve větších skupinách dost asociální, obvykle se dokážu aspoň trochu uvolnit a nebýt neustále napjatá a připravená na "výpad" případného "útočníka" (pod čímž má samozřejmě mé asociální "já" na mysli nečekané otázky, vyptávání, dotírání od osob, od kterých by to člověk nejenže nečekal, ale hlavně ani nechtěl). Jenže to by tam nesměly být i jiné mnohem nepříjemnější faktory, ze kterých člověku není úplně nejlépe.

Když jsem se posadila, moje myšlenky se rozutekly všemi směry. Sledovala jsem ministranty navlečené do bílých hávů, jak směrem dopředu pochodují uličkou a táhnou s sebou produkující se dým. Jakmile jsem se podívala a rozhlédla i do okolí, spatřila jsem mnoho hlav - blonďatých i tmavovlasých, dlouhovlasých i krátkovlasých, plešatých i bohatě vlasy zarostlých, mnohdy se stopami šedin. Paní přede mnou měla oblečený červený kabát, jiní lidé měli ještě zimní bohatě zateplené bundy. Všichni upírali své pohledy směrem na ministranty či velký vztyčený kříž připevněný ke stěně.

Přítel se snažil většinu zpěvů a slov najít v Kancionálu, který si vypůjčil při vstupu do kostela. Nejdřív můj elán setrvával a snažila jsem se zpívat to, co zpívat mám, ačkoliv jsem zpívala jen polohlasně či jen otevírala pusu slova nevyslovujíc. Přítel vedle mě vyřvával slova divže si hlasivky nepoškodil, jako by chtěl být ze všech lidí slyšet nejvíc. Ignorovala jsem touhu ho dloubnou do žeber, aby trochu "ztlumil volume".

Jelikož jsem i přes můj elán příliš nezpívala, měla jsem možnost se hodně zaposlouchat do hlasů ostatních. V rohu kostela dokonce stál nějaký sbor čítající lidi všeho věku, který si čas od času vychutnával tu možnost dávat na odiv, jak si zpěvy nacvičil, když je všichni poslouchali a někdy jim i zpěvně odpovídali. Kdybych v tu chvíli zavřela oči, ani bych nemusela používat příliš fantazii, abych v duchu viděla desítky naprogramovaných robo-lidí, kteří naučeně zpívají slova různých písní s tak identickou melodií, že vlastně ani nešlo poznat, že se nezpívá jedna a ta samá. Spousta lidí se hrdě napřimovala a jako můj přítel si div nevyřvala hlasivky pýchou na svou víru, jiní spíše - trochu jako já - polohlasně postávali a přijímali děj okolo nich tak, že to tak prostě musí být.

Co by to přece bylo za neděli, kdyby do kostela nešli a místo toho si užili procházku po parku mezi květy jara. Co by to bylo za neděli, kdyby nepostávali v zástupu v lavicích a neprovolávali slávu Bohu. Vždyť takové přece neděle jsou, vždyť to je normální úděl, musíme se Bohu poklonit, oslavovat jej a slavit Ježíše, který před mnoha a mnoha lety podle Písma vstal z mrtvých. Vždyť jiné to snad nemůže být, aby to bylo správné.

Nad touto myšlenkou jsem měla chuť zakroutit hlavou. Ačkoliv se řadím názorově spíše mezi ateisty, proti myšlenkám o vyšších mocnostech nic nemám (ačkoliv o stvoření světa si myslím svoje a vidím v tom jen kupu fyzikálních a chemických procesů, nikoliv vyšší mocnost). Pokud by byla nějaká vyšší mocnost, která stvořila všechnu krásu kolem, nebylo by jí příjemnější, kdyby se lidi v tento krásný jarní čas raději šli projít do přírody? Než aby seděli, stáli a klečeli v kostele, zpívali naučené písně se skoro identickou melodií, které opakují skoro stále to samé - Pane, milujeme tě, oslavujeme tě, vyslyš nás - a brali to jako povinnost správného věřícího.

Kdybych byla ta mocnost já, jen nad tím kroutím hlavou. Dám vám krásu květů a vy si v klidu seďte ve studené budově, zpívejte si a oslavujte si mě, hlavně že ty největší dary ode mě dané vám utíkají přímo před nosem. Víra by neměla by být o tom vstávat časně zrána, protože když nevstanu a nedostavím se, je to špatné. Víra by měla být o tom si vstát v kolik potřebuji, abych se mohla těšit z božího daru - z možnosti žít další krásný, ať už sluneční či deštivý den. A k tomu nepotřebuji vzdávat někomu hold.

Pokud nějaká vyšší mocnost, která je všude a vidí a ví všechno, chce vidět uznání a lásku lidí, radši by ji podle mě viděla jinak. V našem chování k sobě navzájem, v našem chování k přírodě a zvířatům, v naší ochotě být nápomocní druhým. K čemu nějaká oslavná píseň či žalm, k čemu prosby "Vyslyš nás!", když nakonec si stejně jdeme po svých, lhostejní k darům přírody a k sobě navzájem, ale hlavně že jsme ukojili tu potřebu a nutnost účastnit se mše. A máme dobrý pocit, že jsme pár korunami přispěli mladému ministrantovi, který obcházel lavice. Tohle má být úcta k něčemu, v co tak tvrdošíjně věřím? Protože když vzdám "oběť" a vstanu ráno ve devět, když si pokleknu a svým zpěvem se vyřvu a vyletím až do nebes, tím vzdám Bohu úctu a lásku?

Mnoho lidí by namítalo, že tady nejde o samotnou mši a samotný obřad, že tady je jen o to se seskupit, o to vzdát hold a mít ten pocit toho dobra, toho spasení a té naděje, že tam nahoře někdo je, někdo, kdo nás miluje a v koho se můžeme obracet v nejhorších časech. Jenže na vyznávání lásky nepotřebuju kostel ani lavici, nepotřebuji modlitby a chvalo- či žalozpěvy... na to potřebuju mít jen slušné a láskyplné chování k jiným. K Bohu mohu mluvit i mimo kostel. A pokud věřím v to, že je všude a všechno ví, tak věřím i v to, že mě tady v parku pod květy stromů uslyší stejně dobře, jako by mě slyšel v kostele. A bude rád, když se budu starat o svou rodinu a své bližší, připravím snídani a obdařím rodinné příslušníky úsměvem.

Než abych je nutila či přiměla jít se mnou na mši, když ten čas můžeme láskyplně strávit nějak jinak. A dostatečně jinak, aby z nás Bůh měl tak či tak radost, ačkoliv žádná oslavná slova nezazní.

Když jsem tak seděla v lavici, občas se postavila a občas skoro naprázdno otvírala ústa, hlavou mi prolétaly stovky myšlenek, jak jsem očima přejížděla z jedné tváře na druhou. Od starých babiček a dědečků, přes dospělé osoby, až po mladé a malé děti. Vzduchem se nade mnou šířila víra smíšená s nadějí a s ohromnou dávkou naivity. Někteří tahouni, do víry zabořeni a zažráni celou svou osobností, vkládali do vzduchu té naivity ještě více.

Spousta dětí to brala jen jako jednu z povinností a samozřejmostí, stejně jako že musí vstávat do školy nebo uklízet si pokoj, tak musí chodit do kostela zpívat s ostatními. Protože rodiče řekli, že to tak má být, předčítají jim příběhy o Pánu Bohu a je v pořádku, že to tak je. Spousta jejich vrstevníků do kostela nechodí a tráví čas jinými věcmi. Rodiče je občas donutí k nějaké té práci doma, občas je přimějí sednout si k učení, ale jinak nechávají jejich názory, aby se utvářely samy.


Popravdě mi na mši vadila ta přítomnost těch tuctů malých dětí. Ta přítomnost miniaturních ministrantů, miniaturních holčiček s úsměvy a vykulenýma očima, které sice věděly, co přijde, ale vlastně ani pořádně ve svém věku nechápaly proč. Protože jim nikdo nedal na výběr, aby si informace zjistily samy, pokud budou chtít, a aby přišly, pokud budou chtít, a aby věřily, pokud budou chtít. A aby doma trávily ráno s panenkou, hrou, kamarádkami, pokud nebudou chtít s rodiči navštívit kostel. Pokud nebudou cítit tu potřebu věřit. A pokud mají potřebu věřit, tak pokud nemají potřebu dokazovat lásku Bohu nějakými zpěvy a klečením.

Bůh ty holčičky miluje tak jako tak, pokud existuje, nemýlím se? Tak na co jim plést hlavy a vést je k něčemu, co si samy nevybraly?

Sama zastávám ten názor, že pokud chce někdo věřit, cestu k Bohu si najde. A pokud chce být součástí mší, i tam si najde cestu. Ale tuto cestu by si ten člověk měl najít sám, až bude vědět, proč tam jde, až se bude moct plnohodnotně rozhodnout, že tam půjde. Pokud dítěti od jeho útlého věku vyprávím o tom, jak existuje Bůh, nepřijde k tomu samo. Bude to mít zakódované v myšlenkách jako mantru, o které se nepochybuje. Jako mantru, která nakonec vede lidi jen k tomu, aby chodili každou neděli a o svátcích do kostela, protože jim rodiče řekli, že je to správné. Vede to k dalším generacím věřících, kteří vkládají mantru do hlav svých dětí, které s nimi chodí do kostela, protože je to přece správné. A co na tom, že většina věřících v dnešní době chybuje a hřeší stejně jako ostatní, co na tom, že dnešní generace absolutně nechápe nějaké Ježíšovy výroky o lásce, hlavně když se tato mantra posílá dál a dál a vlastně ruší veškerý smysl počínání původních věřících a Ježíšových učedníků.

A vše musím nyní zakončit myšlenkou, která mou hlavou proběhla, když jsme vycházeli z kostela a před námi poskakovaly dvě holčičky v naducaných tmavě modrých bundách s tatínkem.

"Doufám, že budete rozumější než vaši rodiče," pomyslela jsem si. "Doufám, že pokud budete věřit, tak to aspoň vezmete za ten správný konec."
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Reina-sun Reina-sun | Web | 16. dubna 2017 v 15:06 | Reagovat

Naprosto souhlasím. Ať si akždý dělá, co chce, dokud neubližuje ostatním nebo někomu necpe svou víru.
Ale dle mého názoru jsou věřící spíše pokrytci, kteří se ,,vyzpívávají" ze svých hříchů, potom jsou přece ty nepravosti v pořádku.

2 Kaszia Kaszia | E-mail | Web | 16. dubna 2017 v 17:19 | Reagovat

[1]: Ono to taky záleží věřící od věřícího... přítel je také věřící a chová se v rámci možností normálně, nikomu nic nenutí a ze hříchů se nevyzpívává... spíš je ten typ, jak jsem psala - byl prostě rodiči naučen na nějakou mantru „musím chodit do kostela“, tak tam chodí. Těžko říct jestli bohužel nebo bohudík v minulosti zažil nepříjemné zjištění o sobeckosti a aroganci jiných věřících, tak už na tu společnost není tak upnutý...

3 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 12:48 | Reagovat

Ja napríklad verím v Boha, aj ked nie som katolíčka (páč nechodím do kostola a ani nie som pokrstená) ale mám na to rovnaký názor ako ty. Modlím sa doma alebo v záhrade, na to, aby som sa rozprávala s Bohom nepotrebujem chodiť do kostola. Nepotrebujem držať pôst a ani nosiť mu dary. Pretože Ježiš ked žil, chodil zahalený v bielom obruse a kostoly nemal. Takže nevidím dôvod toho, prečo farári kážu ludom chodiť do kostola ked im to Ježiš nekázal. proste celkovo som skôr proti cirkvi a názoru, že niekto diktuje, "čo Boh káže" pritom vôbec nevie, čo by Boh skutočne kázal.
Sem tam do kostola zájdem na Vianoce, ale povrchní ľudia sa mi tam nepáčia. Zvykla som chodiť s mojimi bývalými spolužiakmi a to bolo čosi.. vo volnom čase pili, fajčili, nadávali aj na Boha a v nedelu pekne sedeli v kostole.. podla mna takých ludí tam Boh nepotrebuje. On potrebuje lásku svojich ludí a cíti ju aj ked ju ludia nedokazujú chodením na omše.
Inak je od teba pekné, že ideš na omšu aj ked neveríš len preto, že máš takého priateľa. To sa tak všade nevidí :)

4 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 12:52 | Reagovat

Tak ovlivňování dětí "proti jejich vůli" je už jenom to, že se narodily a nikdo se jich neptal, jestli se narodit chtějí, žeano. To mi přijde trochu mimo, to bychom mohli odsuzovat i výchovu k tomu neubližovat druhým, nebýt zlý člověk a tak dále, protože si k tomu to dítě najde přece cestu samo, co je dobré a co špatné. Dokud rodiče děti nenutí chodit do kostela i pozdějším věku (když už třeba mají jiné zájmy a sami nechtějí), tak je všechno v pořádku, prostě každý vyrůstá v jiném prostředí a pokud mu to prostředí neubližuje, je všechno ólrajt.

[1]: Dost jednoduchý odsouzení miliard věřících.

5 Marí Marí | Web | 18. dubna 2017 v 13:08 | Reagovat

:-(

6 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 18. dubna 2017 v 13:27 | Reagovat

Tak krásně napsaný článek jsem dlouho nečetla a navíc s ním i souhlasím. Jen já bych asi nemohla mít za přítele, nebo za manžela nějakého náboženského fanatika. Ono později kvůle víře, nebo politice vzniká hodně nedorozumění.

Taky mi přijde divné, že v dnešní době tolik lidí věří v Boha, nedávno jsem viděla dokument o tom, že Bible je přepisovaná, přepisovali jí, jak se to církvi hodilo, aby mohla snáz ovládat lidi. Pak si vzpomenu, jak církev upalovala za pravdu nepohodlné lidi, nebo ty, co byli nějakým způsobem odlišní, nebo nemocní.  Na obhajobu se řeklo, že byli posedlí ďáblem a bylo vymalováno.

Taky odpustky byly něco, s čím nesouhlasím a dneska je to podobné. Člověk který zhřeší se vyzpovídá, párkrát se pomodlí, pochválí Hospodina, možná hodí do kasičky pár korun a je odpuštěno. Vyjde z kostela očištěný a může vesele hřešit dál. :D

Jinak mi jsou věřící šuma fuk, ať si věří. Stejně je dokázáno, že věřící jsou často jednodušší lidé, kteří si neumějí udělat svůj názor.

7 Šárka Šárka | Web | 18. dubna 2017 v 13:42 | Reagovat

Dost zajímavý článek, díky za tenhle pohled!

Jsem čerstvě pokřtěná - na křest jsme se s kolegy připravovali rok a půl a já si moc dobře pamatuju svoje vůbec první mše. Ten zmatek a nepříjemný pocit z jakési naprogramovanosti ostatních. Pamatuju si, jak jsem navštěvovala naschvál různé kostely a mše porovnávala a někde mi přístup věřících přišel vyloženě směšný. Všude to bylo trochu jiné - věkové složení, názory kněze, důraz na písně (ano, s písněmi jsem dlouhou dobu měla velký problém a s některými ještě mám, ale chápu je jako jednu z možností vyjádření víry pro nemalý počet obyvatel).
Obecně mše každou neděli dopoledne je věc, kterou je schopen si z náboženského hlediska užít jen málokdo. Málokdo vydrží celou dobu dávat pozor, ale pro každého při mši nastane jedna nebo dvě chvíle, kdy si tu víru skutečně prožít může. Ať už je to nějaká píseň, nebo přijímání, podání ruky nebo pokleknutí. Je zatraceně těžké si užít mši tehdy, pokud na ni jdeš třeba po osmé, nebo i po dvacáté v životě, protože její kouzlo je právě v tom, že se opakuje. Ani ne nutně každou neděli dopoledne.
A člověk při mších zažije lecos- jednou ti někdo zpívá do ucha nahlas, jednou falešně, jednou oboje.
Pro věřící by se měla neděle stát hlavně dnem, kdy nemají pracovat a věnovat se činnostem, u nichž by se mohli naštvat nebo zasmušit. Naopak třeba jít na procházku a obdivovat květy je ideální. Já osobně vidím v přírodě každou chvíli Svatého ducha, a to i v té chemii, z níž vzniknul život, i v evoluci...
Kostel? Pokud je člověk z většho města, dá se najít mše v čase, který mu vyhovuje. Jde o to, že pokud si věřící už na kostel opravdu zvykne, bere ho jako výjimečné prostředí, kde si může na chvíli bez ostychu kleknout a klidně polohlasem odříkat nějakou modlitbu, nebo se zamyslet.  A pokud kvůli tomu musí člověk vstát fakt brzo ráno, pak dobře mu tak - vždyť  na ránu je něco neskutečně krásného a já sama bych si přála naučit se vstávat brzo každý den.
Kostel, to dějiště pro někoho zbytečných a ohraných písní, je především možností setkání a komunikace. Všude je to o lidech. Ohromně důležité jsou výklady Bilbe, bez kterých by mnoho věřících chápalo víru hodně blbě.

Věř, že i ti malí ministranti jednou dojdou k hodině, kdy se budou muset nad svou vírou zamyslet. Mnoho z nich se od víry odvrátí navždy právě proto, že měli pocit, že jim to odmala někdo vtlouká do hlavy. Jiní zase přejdou k dospělejší víře bez problémů.

8 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 13:44 | Reagovat

[6]: A to o jednoduchosti věřících dokázal kdo, prosím? Odkaz na legitimní výzkum by byl? Nebo je tohle spíš jenom další výkřik jednoduchého člověka, který něco mektá, ale neví co?

9 B. B. | 18. dubna 2017 v 14:06 | Reagovat

Jsem věřící, pocházím z katolické rodiny a odmalička jsem byla k víře vychovávána. A vůbec to neznamená, že o Bohu nepřemýšlím nebo někdy nepochybuji. Hledám k němu cestu sama, stejně, jako by jí hledal kdokoli z ateistické rodiny.
V dnešním světě s obrovským množstvím přístupných informací a možností závisí míra toho, nakolik člověk přemýšlí o svých názorech, na inteligenci, ne na tom, zda se narodil do křesťanské, muslimské či ateistické rodiny.
.
Všichni rodiče, kteří žijí se svými dětmi, ovlivňují jejich názory. V křesťanských rodinách se vychovávají křesťané, v ateistických ateisté. A náboženství není jediná věc, v níž mají rodiče na své děti vliv. Je tu politika, hygienické návyky, stravovací návyky, oblíbená hudba a literatura, sociální role v rámci rodiny a nespočetně dalších věcí. Nedá se říct, že nevěřící rodiče nechávali své děti, ať si utvářejí své názory samy, víc než věřící. Tady opět hrají roli jiné faktory: inteligence a zvyk.
.
[6]: Dokázáno nic není. Existují studie, které prokazují obojí (vyšší inteligenci u ateistů i věřících) a všechny z nich jsou zpochybnitelné. Kategorie víry a inteligence nevychází ze sebe navzájem, ale z dalších kategorií jako jsou jmění, místo narození, genetika a další.
A jak jsem již psala, většina věřících, které znám, si svůj názor v teenagerském věku utvářeli/jí sami, bez ohledu na to, z jaké rodiny pochází.
.
Aby mohl být člověk náležitě vděčný za to, co dostává, musí si na to vzpomenout a přemýšlet o tom.
Člověk teoreticky opravdu nemusí chodit do kostela, aby vzdal díky, jenže... kdo z nás si na to sám od sebe vzpomene? Kdo z nás si alespoň jednou týdně udělá čas na to, aby vyjádřil svou vděčnost za všechno, co mu život přináší?
.
Odpuštění u zpovědi nespočívá v tom, že se všechny hříchy smazaly proto, abychom mohli dělat nové. U zpovědi je nám odpuštěno jenom to, čeho skutečně litujeme, a litujeme-li toho, znamená to, že se onomu hříchu do budoucna snažíme vyvarovat.
.
Článek zastává názor, že kdo chce věřit, cestu k Bohu si najde. Souhlasím a dodávám, že kdo nechce věřit, vestu k ateismu si taky najde.

10 Alka-fejetony Alka-fejetony | E-mail | 18. dubna 2017 v 14:29 | Reagovat

Je to dost obšírně napsaný článek; jsem ateistka, takže s ním v mnohém souhlasím.

[4]: "Děti se narodily a nikdo se jich neptal."... Vážně? Fakt Vám tohle jako argument nepřijde laciný!!!???
Souhlasím s Vaší reakcí "odsouzení miliard věřících", neb téměř miliarda katolíků(římských i pravověrných) odsuzuje téměř miliardu muslimů... a k tomu máme téměř miliardu hinduistů, započítáno i s budhisty... což vypadá na téměř 3,5 miliardy ateistů.
A i oni by se měli řídit Desaterem přikázání, páč to obsahují platné zákony, akorát že odpustek si nekoupíte (no, když zrovna ještě hodně bohatej anebo tak, že...) :-D

11 Karryanna Karryanna | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 14:36 | Reagovat

Díky za tenhle náhled. Koukám, že už budu trochu opakovat Šárku a B., ale stejně si neodpustím pár připomínek.

Nutnost účasti na nedělní mši je ve skutečnosti hodně probíraný problém i mezi věřícími, rozhodně mezi konvertity, ale co vím, tak zdaleka nejen mezi nimi. Někdy se to formuluje jako otázka, jestli tu jsou lidi pro kostel, nebo kostel pro lidi. Sama se přikláním k druhé interpretaci, a vím, že v tom nejsem ani v nejmenším sama.
Přiznávám, nechodím do kostela zdaleka každou neděli. Někdy by to způsobilo velké komplikace jiným lidem, někdy se mi opravdu nepodaří sladit časy mší s mými přejezdy mezi městy, někdy ještě něco jiného. Zároveň musím říct, že to nesu dobře i díky tomu, že často chodím na úterní mši. A říkám, že by mi velice chybělo do kostela nechodit, nebo chodit jen velmi příležitostně.
(Tím ale rozhodně nepopírám existenci lidí, pro které nejít v neděli do kostela prostě neexistuje.)

Navíc znám lidi, kteří opravdu návštěva kostela pojímají jako minisvátek, a třeba cestou obdivují ty květy jara ;)

Zároveň už jsem potkala smysluplné přirovnání chození do kostela k čištění zubů: v tom smyslu, že samozřejmě to někdy lze vynechat, ale někdy je dobré to udělat, i když se mi nechce. Přestože se v podstatě každý večer modlím a děkuji Bohu, mám pocit, že účast na mších velmi prospívá mému duchovnímu životu (a možná i celkové spokojenosti a vůbec, ale to by bylo na jiné povídání).

S chozením dětí do kostela je to podobné jako s křtěním malých dětí. Jistě, je to něco, co si tak úplně nevyberou, ale to je i mnoho jiných věcí, rodiče prostě dělají to, co považují z hlediska dětí za správné a prospěšné. Samozřejmě že Bůh miluje i děti nepokřtěné či v kostele nepřítomné (a zejména ve věci křtu je to důvod, proč se jako křesťanka zvládám vyrovnat s přáním mého milého, ateisty, aby naše děti pokřtěné a systematicky vedené k víře nebyly). Ale mnoho těch dětí, o kterých mluvíš, nejspíš chodí do kostela rádo, nebo jim to aspoň nevadí, tak jako to děti mívají s lyžováním s rodinou, návštěvami u babiček, baštěním jogurtů či masa či naopak s vegetariánstvím, chozením do školky, a tak dále, a tak dále. Samozřejmě, pokud dítě dlouhodobě do kostela chodit nechce, je situace jiná (a pro etiky i věřící rodiče řádově složitější).

Říkáš, že pokud se dítěti bude opakovat, že Bůh existuje, nepřijde k tomu samo. Ano i ne. Trochu víc jsem se o tom bavila s pár kamarády vychovanými ve víře, a vychází z toho, že dětská víra v Boha je úplně jiná než ta dospělá, a přechod si musí člověk udělat sám. (A naopak, na přípravě ke křtu jsem potkala lidi vychované v ateismu, případně jen exaktním přístupu k životu, kteří mluvili o tom, že pro ně bylo zpočátku strašně těžké překonat právě tohle. Ač uvěřili, ač měli svou zkušenost s Bohem, pořád tam někde byl ten hlásek z výchovy, že to přeci nedává smysl.)

A poslední věc už je jen takové přátelské rýpnutí: pod ranní mší si představím třeba mši začínající v sedm, možná v osm, ne v deset ;)

[6]: Pozor, zrovna tenhle stereotyp (katolík u zpovědi něco poví, pomodlí se nějakou modlitbičku a jde si hřešit dál) j velmi daleko od pravdy. Nedivím se mu, sama jsem to tak dobu vnímala, ale nedílnou součástí zpovědi je lítost a snaha hřích neopakovat.

12 Yonomori Sanae (Yuno) Yonomori Sanae (Yuno) | 18. dubna 2017 v 14:44 | Reagovat

Každý šlovík má svého Boha. U ateistů se jedná o Boha neexistujícího.

Muheh. Musíš pochopit, že ta pravá víra je dar a ne každému se dostane. Nelíbí se mi ty environmentalistické prvky, které tam přimícháváš. S tímto myšlením se klidně můžeme vrátit k přírodě a žít život jako v pravěku.

13 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 18:08 | Reagovat

[10]: Ne, zcela legitimní. A posléze- ptal se někdo dětí, zda-li vůbec chtějí být vychovávány a zda- li raději nechtějí vyrůstat v lese mezi divokými zvířaty? Nebo zda- li by nebyly raději, kdyby se narodily sousedům? Nebo jestli se náhodou nechtěly narodit ve Francii, ačkoliv se narodily v Německu? Jestli se nechtěly narodit jako Japonci, i když se narodili jako Libanonci? Správně, je to stejný argumentační faul, jako když ho někdo použije v rámci příslušnosti k nějakému náboženství.

14 Talaniel Talaniel | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 18:30 | Reagovat

Líbí se mi majestátní zvuk kostelních varhan, jinak si ale myslím, že víra v Boha je hlavně osobní záležitost a nějaké seskupování v kostele a nadšené zpívání nábožných písní je takové podivné, ale chápu, že to někoho může povznášet. Zpěvy jsou ostatně všechno spíš slova, ale za veřícího by měly hovořit skutky :-)

15 Likandro Likandro | 18. dubna 2017 v 19:31 | Reagovat

Máš tam hezkou myšlenku o tom, že chození na mši by se mělo buď procítit, nebo tam raději nejít. Líbí se mi i postřeh o lidech-robotech, kteří něco sborově odříkávají. Takový pocit nezasvěcený skutečně má. A taky nemůže být dál od pravdy. Přidám proto ještě pár věcí k zamyšlení:
1. Křesťan = hříšník. Ne svatý. Tak to je. Církev je společenství hříšníků. A na mši se to, pokud se nepletu, opakuje hned několikrát. Křesťan, který si hraje na svatého, je hlupák, který si lže do kapsy. Ale to, pokud je mi známo, většina nedělá.
2. Většina křesťanů nepopírá velký třesk a evoluci. Vykládá se to naprosto jednoduše se vším vědeckým i v souladu se stvořením.
3. "Křesťané od kolébky" zpravidla v pubertě rebelují a často si k tomu buď najdou cestu sami, nebo na víru zanevřou. Pro rodiče to není ideologie, ale součást světa. Stejně jako věda a technika.
4. Na to, že do církve nepatříš a ty lidi tam neznáš, je docela hodně soudíš. Opravdu jim vidíš do hlavy, že víš, jestli zpívali pyšně, že jsou naivní?
5. Není tolerance v duchu: "Ať si jsou naivní dogmatičtí blbci, když chtějí," spíše povýšená lhostejnost?

16 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 19:34 | Reagovat

Přijde mi podivné jen to tvrzení: Bůh je nejvýš milostivý a naopak ty slibované tresty- to se přece potírá. Kdo chce, ať do kostela chodí- možná nemá co jiného na práci ani jiný zájem. Naše rodina jde maximálně na  pohřeb někoho blízkého, pokud ho má v kostele nebo na svatbu, ale prostě se obejdeme i bez něj.Člověk má jednat tak, aby druhým neubližoval, má být slušný a žít, jak se má a nepotřebuje žádné návody. Kdo v něco věří, prosím, je to jeho víra a měl by se podle toho i chovat k ostatním. Nic se nemá přehánět, nikomu nic v tomto směru vnucovat. Podle mne je to hlavně  touha jedněch ovládat lidí.

17 Asterius Asterius | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 20:30 | Reagovat

Zajímavý článek. Ale už při čtení na začátku bylo vidět, že nechápeš mši sv. stejně jako ti věřící, a proto ti spousta věcí nejde do hlavy.
Pro věřící (katolíky, doufám, že se jednalo o katolickou mši) je mše sv. zpřítomněním toho, co se stalo před 2000 lety na Golgotě, zpřítomnění vykoupení a spásy. A to věřící chápou jako dar největší, nad který už nic víc neexistuje. Oproti tomu jsou dary Stvořitele, které nalézáme v přírodě, skoro nic.

K tomu zpěvu - jestli tam tolik lidí zpívá s takovým zápalem, jak popisuješ, tak může být pan farář spokojený. :-D Většinou je spíš potíž, že věřící moc nezpívají. Ale jestli někdo zpívá tak nahlas, že je slyšet snad na celý kostel, tak to je asi příliš.

A k malým dětem - proč předpokládáš, že rodiče jim víru předávají jen jako nějakou mantru? Co když učí své děti víře, protože o té víře něco ví, jejich víra je rozumná, konsistentní, a tak učí děti víře stejně, jako je učí jiným věcem? Že děti tomu nemůžou docela rozumět, to vůbec nevadí. Dospělí učí své děti i dalším věcem, kterým zatím nemůžou úplně rozumět, a nikdo to nepovažuje za "vkládání manter".

18 Rien Toute Rien Toute | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 20:40 | Reagovat

Krásný článek, v mnohém vystihuje i mé úvahy. Znám hodně lidí, kteří jsou věřící, každý rok hraji na flétnu při mši v kostele Českou mši Vánoční a také už jsem díky tomu objezdila i několik kostelů, byla jsem dokonce na mši v Polsku. Přiznám se, že si vždy v kostele nemůžu odpustit odpor k té pozlacené nádheře, která po člověku chce, ať se cítí nicotný a méněcenný oproti Bohu. Ale nemám odpor k Bohu. Mám odpor k církvi (už jen vzhledem k její dlouhé a velmi krvavé historii).
Co se křtění dětí týče, neschvaluji ho, stejně jako znám i lidi věřící, kteří ho taktéž neschvalují, protože chtějí, ať si dítě vybere samo. V tomto ohledu to považuji za nejlepší řešení.
Na tohle téma by se toho ještě dalo napsat mnoho. Ale přiznám se, že nemám zálibu mnohým remcat do věcí, které dělají, tudíž ani říkat to, zda je chodit do kostela správné nebo ne. Já nechodím, ty jo, pokud mě nebudeš nutit tam lozit, je to v pořádku. A je mi úplně jedno, zda je to křesťan, muslim nebo pastafarián (sláva budiž pochváleno Velké špagetové monstrum :-D ). Hlavně to musí být rozumný člověk a ne fanatik.

19 Asterius Asterius | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 21:09 | Reagovat

[16]: To tvrzení je ale jen částí o Pánu Bohu. Jednou ze základních pravd víry totiž je, že Pán Bůh je nanejvýš spravedlivý soudce, který dobré odměňuje a zlé trestá. Bohužel na to často zapomínají i sami věřící.

[14]: Člověk by měl zpívat doopravdy, srdcem. Pak budou platit slova sv. Augustina: "Dvakrát se modlí, kdo ze srdce zpívá." :)

20 Jane Redress Jane Redress | Web | 18. dubna 2017 v 21:10 | Reagovat

Já Ateistka nejsem, ale do kostela taky nechodím :-x .

21 Karryanna Karryanna | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 21:39 | Reagovat

[18]: Pokud jezdíš do kostela hrát na flétnu, asi si nevybereš, který kostel to bude. Jinak by se ale na pozlacenou nádheru dala poradit volba jiného kostela: často funguje podívat se k husitům či protestantům, případně do dostatečně nového katolického kostela. To hlavně jako poznámka, že ne všechny kostely vypadají stejně. (Druhá poznámka by byla o tom, jak výzdoba má působit, ale nemyslím, že tam existuje jedna pravda.)

A když už tu trochu řešíme ten křest dětí, dovolím si připomenout biřmování. Jelikož podle mých zkušeností nekatolíci, zejména nekřesťané občas neví, o co jde, pár slov na vysvětlenou. Katolická církev vedle křtu uznává i svátost biřmování (a několik dalších), přičemž biřmování považuje za jakousi křesťanskou dospělost, křesťanskou zralost. Podobně jako křest je nesmazatelným znamením a sbližuje s církví. Biřmování není v mnoha směrech potřeba, ale dospělý praktikující katolík v obecnosti biřmovaný je.
Přestože křest je nesmazatelný a jednou pokřtěné dítě nelze odkřít, pokřtěné dítě má právo na prahu své dospělosti říct, že nepůjde k biřmování. V tomhle směru si může vybrat, jestli svůj dospělý život formálně spojí s církví, nebo ne.
Pokud by u křtěných dětí mělo jít hlavně o formální náležení k církvi, řešila bych spíš to, že je problematické vystoupit z církve, pokud k ní člověk už nechce patřit (bez ohledu na důvod nebo způsob, jakým se do ní dostal).

22 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 22:12 | Reagovat

[19]: Jsou lidé, které vidíte jen když při nějaké příležitosti jste v kostele. Kdybych je neznala osobně a viděla je po každé jít k přijímání, možná bych věřila, že jsou zbožní a žijí podle toho. Jenže jsou to lidé, kteří sice chodí do kostela, možná i doopravdy věří, ale přitom jsou k ostatním lidem netolerantní, pomlouvají ty, kteří do kostela nechodí, osobní život mnohdy v pořádku nemají, myslím tím vztahy v rodině a pod. Naopak mám v rodině opravdu věřící ženu, která chodila do kostela v každé době, byla a je pracovitá, hodná a ku podivu si rozumíme  celá léta co se známe- od našich 15 let dosud. Posuzuji lidi podle jejich chování a ne podle toho jestli jsou nebo nejsou věřící.

23 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 18. dubna 2017 v 22:47 | Reagovat

Mám to podobně: věřím, že je "něco" vyššího, ale nelíbí se mi, jak funguje církev. Nevěřím, že by si to "něco" zakládalo na modlitbičkách, které odříkáváme pořád dokola, nebo na tom, jestli v neděli jdeme do kostela.

24 Alka-fejetony Alka-fejetony | E-mail | 19. dubna 2017 v 3:08 | Reagovat

[13]: Ale no tak - huš... Ptal se někdo zeměkoule, jestli chce vzniknout? Nebo vesmíru? Potažmo Boha?

25 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 19. dubna 2017 v 8:29 | Reagovat

[24]: Z toho, co lidstvo zatím ví, není vesmír, ani planety jednotlivec rozhodující se podle autonomní vůle, tohle je také argumentační faul. Zatímco lidé jedinci rozhodující se podle autonomní vůle jsou. Takže tak. Moje přirovnání nevykazuje žádný zádrhel. Ptal se někdo dětí, že se chtějí narodit? Ptal se někdo dětí, v jaké části světa se chtějí narodit? Ptal se někdo dětí, jakou chtějí mít barvu vlasů a očí? Ptal se někdo dětí, jestli chtějí mít rodiče protestanty, nebo pravoslavné?
Záležitost autonomní vůle Boha bych do toho opravdu netahala.

26 Alka Alka | E-mail | 19. dubna 2017 v 8:51 | Reagovat

[25]: Nene - mínila jsem, jestli se někdo ptal boha, chce-li vzniknout...
Ale inu ano - nechám toho, celkem chápu, jak to myslíte; ovšem neztotožňuji se s tím.

27 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 19. dubna 2017 v 10:52 | Reagovat

[26]: Entitu Boha do téhle argumentace není dobré tahat, tím se dostáváme do docela vysoké theologie. Celá věta: "jestli se někdo ptal boha, chce-li vzniknout" je úplně mimo, protože v ní jsou všechny pojmy (bůh-vzniknout-ptal) neuchopitelné v případě entity něčeho, co má být bohem.
Myslím to tak, že následuju argumentační rovinu autorky článku abych ukázala, že je mimo. Ptají se snad rodiče svých dětí předem, jak chtějí být vychovány a jestli vůbec chtějí být vychovány? Neptají. Tak proč do toho tahat náboženskou výchovu, když je to jedno a to samé.

28 followerka followerka | 19. dubna 2017 v 22:53 | Reagovat

Upřímně, existují i živější církve, kdy lidé při chválách neopakují zažité fráze, ale zpívají od srdce - poslechni si třeba tohle: https://www.youtube.com/watch?v=HcnfT4arZtI nebo https://www.youtube.com/watch?v=LuYYQNVFxGo

A ano, Bůh tě slyší stejně dobře v parku nebo kdekoli jinde, jako v kostele.

Jinak máš pravdu, víra v Boha není v tom odsedět si neděli ve studeném kostele a odzpívat naučené fráze. Dovoluji si říct, že člověk, který do kostela v neděli chodí, ale nemá žádný osobní vztah s Kristem jako takovým, nemá právo se nazývat křesťanem. Křesťanství totiž není o tom, co se děje v kostele, ale o tom, co se děje mimo něj - v tom, jak se k sobě navzájem chováme a pokud upřímně přijímáme Krista.

A k tvému výroku: "A co na tom, že většina věřících v dnešní době chybuje a hřeší stejně jako ostatní" - každý hřeší, jenom my křesťané se snažíme proti hříchu bojovat. Schválně se zeptej přítele, jestli mu není hloupé s tebou spát a pak hlasitě zpívat Bohu (omlouvám se za drzost, neber to, prosím, jako urážku, ale jako přirozenou věc :) )

Myslím, že máš takový pohled, protože jsi nezažila nic jiného :) Vezmi přítele do nějaké protestantské církve a třeba se ti tam bude líbit víc.

29 Sammael Sammael | Web | 20. dubna 2017 v 12:08 | Reagovat

Trojctihodný bratr Asterius [17]: má samozřejmě pravdu. Do kostela se nechodí kvůli kytičkám, soundtracku nebo vůbec pro něco z reálného světa, ale především kvůli herní magii.

Hráči si užívají KatoLARP především proto, že jim dává unikátní možnost uctívat nasekané mrtvolky, baštit polomáčené oplatky a drmolit básničky k poctě Ježicha Krystruse a jeho partičky.

Zkuste to taky, nic za to nedáte!
http://katolarp.blog.cz/1609/uvod

30 Nigredo Nigredo | Web | 20. dubna 2017 v 20:45 | Reagovat

Dokonalý článek, který naprosto vystihuje mé názory a vlastně i situaci :-D

31 Asterius Asterius | E-mail | Web | 20. dubna 2017 v 21:42 | Reagovat

[30]: Dokonalý článek to rozhodně neni, protože názory atheistů na mši jsou dost od cesty. :-P

32 Anna 13 Anna 13 | E-mail | Web | 21. dubna 2017 v 10:19 | Reagovat

Přenádherný pravdivý článek. Díky za něj!
Četla jsi mi myšlenky. Skvělé, že tu jsou lidi, kteří mají názor na víru podobný jako já.

Píšeš úžasně. :-)

33 Rien Toute Rien Toute | Web | 21. dubna 2017 v 10:26 | Reagovat

[21]: Ano, byla jsem i v husitském, dokonce i v pravoslavném kostele, ty husitské nejsou tak okázalé, to máš pravdu, ale pořád jsou to ohromné baráky, kde je v zimě opravdu strašná kosa a všechno se tam strašně rozléhá (na koncerty je to tedy úžasné místo). Kostelů jsem opravdu projezdila spustu. Přiznám se, že ty malé vesnické byly asi nejpříjemnější, ale pořád to není místo, kam bych chtěla každý týden chodit.

Jinak díky za připomínku ohledně biřmování. Ano, je super, že si v tomto ohledu může člověk vybrat, ale už jenom to formální přiřazení k církvi by mně třeba vadilo, protože jsem si o tom nemohla rozhodnout sama. Ale to je jen můj pohled na věc. Sto lidí, sto chutí.

34 Weiler Weiler | Web | 21. dubna 2017 v 13:41 | Reagovat

Von je problém, že ten Bůh tě fakt nemiluje už jen proto, že existuješ. Bůh je podle všeho podlá, žárlivá a závistivá svině, která potřebuje tvoji bezmeznou víru, aby tě nezavrhla.

Na mši jsem byl asi před dvěma roky, na výjezdu se školou kvůli blbýmu kreditu nebo dvěma. Když jsme ještě rekonstruovali tradiční pouť a zpívali jsme nějaký dope tracky jako parta Hare Krišnářů, tak to bylo ještě v pohodě. Pak jsme ale došli do kostela a bylo sice hezky, tak jsme měli mši venku ve dvoře, ale všechna místa pro vysokoškoláky zabrali ti, kdo byli ve předu zástupu a já se tak najednou ocit na lavici mezi tou hrstkou věřícíh, kteří tam z vesnice choděj běžně. Takže jsem vyfasoval kancionál, kterej jsem ani neotevřel, poslouchal ten rádoby hip projev kazatele a dalších týpků, kterýmu jsem se v duchu smál, prošel mi rukou i košík na drobný, kterej jsem lhostejně poslal dal. Pak mi tam dvě báby potřásly rukou a něco zamumlaly a já neměl ponětí, co jim na to říct, tak jsem se jen nablble usmíval a přemejšlel, co by na takovýho bezvěrce na mši řikal Bůh, kdyby existoval.
Nakonec mi stejně utkvělo hlavně to, jak nám nad hlavama proletělo letadlo a ten kazatel to pohotově zakomponoval do projevu, a taky, že jsem měl ukojit svou morbidní zvědavost a vystát frontu na hostii, protože znova už nejspíš nebudu mít příležitost.

35 * * | 6. května 2017 v 21:39 | Reagovat

[34]: To je svatokrádež.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama