
Dneska jsem se probudila s očima oteklýma, že jsem je měla snad třikrát větší než normálně. Od samého rána mi bylo jasné, že dneska to s mou aktivitou nebude moc slavné. Vypadalo to na chřipku. Bolela mě snad každá část těla. Dokonce mě bolelo, když mě Kája hladil na zádech. No není to vrchol? :)
Každopádně už před snídaní jsme se s Kájou rozhodli, že ostatní necháme odjet, ale my sami zůstaneme na hotelu a maximálně se půjdeme projít pro blízkou kešku. Po snídani, při níž jsem se cítila dost pod psa, protože se u mě střídaly návaly chladu a horka, jsme si sedli do společenské místnosti s Kájovou mamkou.
Abych tak popsala společenskou místnost, moc se mi líbí. Dneska ráno jsem se v ní ocitla poprvé. Za normálních okolností (normální okolnosti hodnotím jako čas od šesti do půl osmé večer) se zde nacházejí děti. Děti v tomto případě od takových pár měsíců po šest let. Starší ani za zlámaný groš. Kájův brácha má ve zvyku jim říkat PZtka (čti: "parchanti zasraní"). Za nenormálních okolností, tedy v pozdějších večerních hodinách, když se ve společenské místnosti může sejít i někdo starší šesti let či někdo, kdo není rodič, jsem si opravdu konečně mohla prohlédnout poměrně krásnou společenskou místnost.
V rohu společenské místnosti se nacházejí dvě pohovky a jeden drobný stůl. Jak většina naší společnosti později dokázala, hodí se k hraní karetních her. Dále se zde nachází větší stolek, dvě menší skříňky se šuplíky, na nich přehrávač videokazet a DVD přehrávač, satelit a nepříliš moderní CRT monitor. Vedle se nachází ohromná spousta DVD s ohromným spoustem pohádek. Dále se zde nachází tři křesílka a ještě jeden stůl s pár židlemi, jedna velká skříň a jedna poličková skříňka plná různorodých hraček. Ideální právě pro děti. Pro dospělé to ujde ve večerních hodinách. Abych pravdu řekla, opravdu útulné.
Při naší konverzaci s Kájovou mamkou nás přerušil příchozí Kájův brácha s dotazem, kam bychom jeli, že prý našel nádherná ledovcová jezera na polské straně hranic. Když mu bylo odpovězeno, že klidně, odešel. Vrátil se po pár minutách s tím, že na ně je příjemný přístup ze Sněžky. Na to Kájova mamka odpověděla, že na Sněžku chodit ale nebude, jelikož tam prý je moc lidí. Kája mě a sebe zase bránil, že my bychom se chtěli taky na Sněžku podívat, že to můžeme nechat na zítra. Kájův brácha zase odpověděl, že teda máme jet, načež mě i Kájova mamka začala bránit, že je přece blbost, abych šla na Sněžku, když mi není dobře. Nakonec Kájův brácha nabubřele odešel, nicméně se vrátil s náhradním plánem, že se projdou k jiným jezerům. Naštěstí se tento problém obešel bez větší slovní přestřelky.
Když jsme jim zamávali při odjezdu, vyšli jsme zpět do našeho hotelového pokoje a po shlédnutí krátkého videa na YouTube Kája navrhl, že se trochu zdřímneme. Zdřímli jsme si do tří hodin odpoledne. :) Když jsme se probudili, počkali než přejde přeháňka a dali se trochu do pořádku, přemluvil mě Kája na kešku. "Je 400 m daleko," tvrdil. A já, bláhová, že když je to jen čtyři sta metrů, tak to přece zvládnu. Nicméně čtyřista metrů to možná bylo, ale leda tak vzdušnou čarou. Bylo to tak kilometr tam a kilometr zpátky, přičemž do ohromně prudkého kopce.

Když jsem docházela zpátky do penzionu, trpěla jsem žízní, chtíčem Káju zabít a touhou svalit se do postele a spát do následujícího dne. Ale měli jsme kešku! Při cestě se nám navíc stala zajímavá historka, když jsme vycházeli na onen prudký kopec a hned na začátku se proti nám začal kutálet modrý dětský míč s dětským motivem. Kája míč zachytil a zmateně jsme se dívali, čí by te míč mohl být. Nikde žádné dítě, dokonce žádný člověk. Až po výstupu skoro na samotný vrchol jsme potkali muže s maličkým dítětem, který byl hodně vděčný, že pro míč nemusel šlapat až na samotný konec kopce. :)
Nezbývá než doufat, že mi zítra bude líp. Plánujeme totiž výlet na Sněžku a na takový výlet nebýt fit, to je taky na zabití.





