
Ráno nám již dříve zmíněné "trochu-uřvané mimčo" ukázalo, jak moc uřvané ve skutečnosti je. Občas v noci, ale ráno to teda byla síla. Řev, jako kdyby ho na nože brali. A do toho běhání stád dětí po chodbě, bouchání dveřmi. Možná, že až jejich pobíhající děti spadnou ze schodů a zlomí si nohu nebo páteř, tak si jejich rodiče uvědomí, že by bylo nejen slušné, ale i zodpovědné, kdyby si své ratolesti hlídali. A vůbec, co se týče toho mimča, proč vůbec někdo s malým prckem cestuje po penzionech? Nejenže si myslím, že to ani pro to dítě a rodiče není vhodné, protože užívat si dovolené, když vaše ratolest půl noci probrečí a vy celou noc probdíte po jeho boku, je poněkud utopie, ale hlavně je to trochu blbé i vůči ostatním ubytovaným. Já nejsem ani jejich příbuzný, natož partner, abych měla za povinnost poslouchat řvaní jejich dětí.
Když jsme tedy o třičtvrtě na osm (opět o hodinu dříve, než jsme měli v plánu vstávat) otevírali oči za řvaní, bouchání, dupání a hlasitého smíchu, měla jsem chuť vlítnout na tu chodbu a postarat se o to, aby ani jedno z těch dětí už ani neceklo. (Jak, to nechám už na vaší fantazii.) Migréna ze včerejšího večera (kterou se zpětně ani nedivím po tom ranním řevu, že jsem měla) naštěstí poměrně ustoupila a změnila se jen v duté tlaky. Přesto si myslím, že tahle šílená rána mě jednou dostanou do hlubokých depresí.
Když jsme tedy konečně vstali a Kája mi na hlavně na druhý pokus vytvořil nějakou parodii na copánek, mohla jsem se trochu potěšit aspoň obléknutím nového svetříku či halenky, kterou jsme měli tu čest včera zakoupit. Trochu mi to zlepšilo náladu, ale ne natolik, abych se smířila s tlaky v hlavě. Nakonec jsme se stihli úspěšně dostat včas na snídani, na kterou dnes dorazila včas i Kájova máma. Opět byl široký výběr potravin, krajíčky chleba, máslo, med, paštika, párky, mléko a různé druhy keksů. Dnes přibyla i nějaká buchta se šunkou, vypadalo to trochu jako zapečené tousty. Na výběr bylo z čaje a kávy, no vzhledem k tomu, že jsem si dávala mléko s keksy, tak jsem ani neměla na žádnou jinou tekutinu chuť.
Po snídani jsme se na chvíli odebrali do pokojů, kde jsem se nakonec rozhodla, že nechám šortky šortkami a vezmu si tepláčky (venku sice bylo pěkné, ale foukalo jako blázen).
Autem jsme vyjeli na delší trasu, jež měla prozatimní konec na placeném parkovišti za 70,- Kč u nové "atrakce" Stezky v korunách stromů v Janských lázních. Nejdříve jsme se trochu zalekli ceny, jež čítala 220,- Kč za osobu. Sleva pro studenty bohužel nebyla žádná, což hodnotíme velmi negativně. (Slevy byly jen pro děti do 14 let, seniory nad 65 let a pro ZTP osoby - u nichž byl teda zdarma aspoň doprovod.) - Obrázek s ceníkem lze zvětšit rozkliknutím.
Dalším negativním bodem byl zákaz psů. Jelikož máme s sebou trpasličího pinče, tak nám to trochu pokazilo plány. V pravidlech měli psáno, že nemůže být ani v zavazadle, tudíž jsme nemohli využít ani batohovou schránku na psy s nepropustným dnem. Nabízeli, že psy umístí do nějakých klecí, ve kterých na nás počkají, než vyjdeme ven. To se nám ale nelíbilo, ať už z toho důvodu, že bychom tady psa museli nechat samotného, tak i proto, že by hrozně štěkal.
Nakonec zůstala Kájova máma s pejskem venku a čekala, až zbytek skupiny projde. Vstupné se ještě trochu prodražilo kvůli přikoupení vstupenek na tamní tobogán. Nakonec jsme platili 1080,- Kč, což mi připadalo opravdu hodně. Navíc nám po našem otázání řekli, že záchody jsou až na konci trasy, nebo si tam musíme zajít až teď. Takže jsme se štrákali ještě k východu, kde jsme si mohli odskočit, a následně jsme se mračili, že za tu cenu mít jen jedny záchody, to teda nic moc. No vešli jsme a pokračovali jsme po dřevěné lávce, která vedla nad zemí. Po stranách jsme čas od času vnímali namontované kovové trubice, které vypadaly trochu podobně jako mikroskopy a které ukazovaly na konkrétní místo, o kterém se mluvilo ve štítku pod ním. Měli to vymyšlené i tak, že druhá trubice byla dána níže ve výšce pasu - aby se mohly podívat i děti. Nevýhoda byla, že se s trubicí dalo manipulovat, tudíž to časem lidé vyladili a nyní trubice ukazovaly bůhví kam a bůhví na co. Nápad to byl sice kreativní, ale myslím, že lépe by udělali, kdyby to nahradili nějakými obrázky, kde by dané popisované věci byly zřetelnější a rozpoznatelnější. Navíc v jedné trubici byl pavouk, což mi po nahlédnutí jako arachnofobikovi způsobilo trochu šok.
Jako pozitivní ale hodnotím občasné atrakce, jako bylo přelézání po tlustějším laně, po prkně, mezi překážkami a podobně. Hodilo by se jich tam víc, protože jinak byla cesta trochu nudná, více pak pro děti, které se nudily o to víc, že děti jsou. Dalším pozitivním faktem byl zajímavý vstup na hlavní atrakci - moje máma by to hodnotila jako monstrum (podobnou věc můžete najít na Stezce v oblacích). Pro lepší představivost raději mrkněte na fotku. :)

Tento vstup byl totiž udělán v podobě podzemí, kde byla tma a kde na stěnách byla možnost si přečíst informace o půdním životě. (Velikost zvětšíte rozkliknutím.)
Nějaký designér tam ale udělal sem tam nějakou tu chybku. :)
Potom už jsme patro za patrem pokračovali k čím dál lepšímu výhledu při stoupání asi 6 %.

Již zmíněnou Stezku v oblacích hodnotím lépe, jelikož tam opravdu výhled stál za to. Tady jsme neviděli skoro nic. Dolů jsme pak jeli již zmíněným tobogánem, který byl celkem zábavný a trochu možná i děsivý. Pracovníci, jež tam obstarávali provoz, byli zjevně brigádující mladíci kolem 16-18 let, kteří si svých "zákazníků" moc nevšímali, občas jen řekli: "Tu podložku pověste tam." Myslím, že než aby tam jen seděli na zadku, mohli by ty podložky od těch zákazníků aspoň vybírat a sami je pověsit.

Kájovu bráchovi se povedlo se nacpat s přítelkyní při první jízdě na jeden lístek, takže si pak dal ještě repete na lístek svůj. Musel ale vyběhnout asi sedm pater, takže z toho byl trochu zplavený. Při východu jsme se pak setkali s kouzelnými dveřmi - Kájův brácha se je snažil opakovaně otevřít, ale nedalo se. Vzala jsem za kliku já a šlo to hned. :) Stavovali jsme se ještě v suvenýrech, kde jsem pro své rodiče na ledničku zakoupila magnetku s logem a kde Kájův brácha s přítelkyní vykoupili celý obchod.

Vyšli jsme směrem k parkovišti a domlouvali jsme se, jestli ještě dnes navštívíme lanovou dráhu. Při té příležitosti jsme si všimli cedule, že 300 m odtud podávají v nějaké restauraci jídlo. Nejdříve jsme chtěli jít pěšky, ale jelikož má Kájova máma roztroušenou sklerózu, rozhodla, že by radši jela autem. Zaplatili jsme tedy lístek placeného parkoviště a vyjeli za závoru. Jeli jsme sotva pár metrů, když jsme se setkali se zákazem vjezdu. Nejdříve jsme uvažovali, co teď, jelikož se nám nechtělo platit dalších sedmdesát korun kvůli obědu, na druhou stranu se nám ani nechtělo jet do Trutnova, kam jsme měli v plánu jet na jídlo původně. Nakonec jsme se dohodli, že kdyžtak to zkusíme ukecat kvůli roztroušené skleróze Kájovy mámy a porušili jsme předpis, když jsme vjeli za zákaz vjezdu a následně po 300 m zastavili na plácku, kde bylo parkování dovoleno jen pro zásobování hotelu a restaurace Ludvíkova bouda.
Tam jsme se také stavili a objednali si čtyřikrát kuřecí řízek s různými přílohami a Kájova máma si objednala něco jiného, na co čekala takovou dobu, že jsme téměř dojedli dřív, než jí jídlo teprve přinesli. Obsluha byla ale příjemná a malinová limonáda ještě lepší.

Po jídle jsme nasedli do auta a projeli zákazem vjezdu ven. Vydali jsme se na cestu do Adršpachu a jejich vyhlášených skal. Bohužel jsme v půlce cesty zjistili, že se setkáváme s nepříjemnou objížďku přes Stárkov, takže se cesta do Adršpachu protáhla a byla 2x tak dlouhá, než měla být. No stavili jsme se cestou v obci Malé Svatoňovice, kde se narodil známy český spisovatel Karel Čapek. Stavili jsme se tedy na náměstí, prohlédli si zvenku dům, kde se Karel Čapek narodil (dnešní Muzeum bratří Čapků) a v kavárně Dášeňka si dali čokoládovou zmrzlinu.

Brzy jsme opět vyjeli směrem na Adršpach, no tato cesta nebyla už tak klidná, jelikož Kájův brácha jezdil i na své poměry trochu necitlivě a Kájova mamka se asi podrážděná z objížďky a chování svého mladšího syna rozčílila, načež bylo auto zastaveno a řízení se chopila samotná Kájova mamka. :)
Následně jsme chvilku před osmnáctou hodinou dorazili do Adršpachu. Vstupenky už jsme si kupovat nemuseli, jelikož pokladna byla uzavřena, takže jsme volně vešli do "areálu" Adršpašských skal, který byl už na první pohled nádherný. Uvítalo nás nádherné jezero s tyrkysovou barvou. Nejdříve jsme se vydali menším okruhem kolem jezera podél modrých značek, kde jsem nafotili plno jezerních fotek. Dali jsme si i pár borůvek. Sledovali jsme, jak lidé porušují zákaz a skáčou do jezerní vody, což nás naplňovalo nepříjemným pocitem.


Když jsme dokončili menší okruh, vrhli jsme se již bez Kájovy mámy na delší a náročnější okruh ve skalách, který lemovaly zelené značky. Ke konci už byl výstup a sestup prudkými schody velmi náročný, hlavně jsme spěchali k autu.



Kolem půl deváté jsme se vydali na zpáteční cestu přes šílenou objížďku přes Stárkov. Hostitelka nám volala, že dnes bude vydávat večeře jen do dvacáté první, ale že nám to zapomněla ráno říct. Naštěstí jsme se domluvili, že nám jídlo nechá v kuchyni a my si jej posléze vezmeme. Cestou autem jsme zkoušeli hrát slovní fotbal, ale nakonec jsme skončili u hry "každý řekne jedno slovo".
Tak nechť se ukáže, co bude zítra. :)














Moc děkuji za podrobný referát o Stezce, tam se taky chystáme....