close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jak jsem se stala bezdomovcem (práce do ZSV)

21. listopadu 2017 v 12:02 | Kaszia |  Moje školní práce
Nedávno jsme dostali za úkol v Základech sociálních věd napsat fiktivní příběh o tom, jak jsme se stali bezdomovcem. Poměrně zajímavé téma, na které mě poměrně bavilo práci psát.



Jak jsem se stala bezdomovcem

Kdysi jsem žila poměrně slušným životem. Od velmi mladého věku jsem toužila po práci psychologa a pro splnění svého snu jsem činila vše, co jsem považovala za možné. Dokončila jsem střední školu a s milujícími - a hlavně podporujícími - rodiči za zády jsem se úspěšně dostala až na studium oboru psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Konečně jsem studovala něco, v čem jsem viděla hlubší potenciál. Ačkoliv studium překypovalo svou náročností, bavilo mě se každou drobnost učit.
Právě jsem směřovala k psaní své bakalářské práce a ke svému prvnímu oficiálnímu titulu, když mi jednoho večera zazvonil telefon. Moji rodiče po vážné autonehodě skončili v kritickém zdravotním stavu a převáželi je do Fakultní nemocnice v Olomouci. Téměř okamžitě jsem se vypravila za nimi, protože jsem se bála, že kdybych i jen trochu zaváhala, už je neuvidím. S hlubokou nervozitou a příšerným strachem v duši jsem kupovala jízdenku na nádraží a následně nasedala do vlakového kupé. Cesta se příšerně vlekla, každá minuta trvala snad hodinu a každá sekunda pro mě byla čirým utrpením.
V půlce cesty náš vlak najednou prudce zastavil, až to trhlo se všemi přítomnými pasažéry. Spolu s ostatními jsem se nahýbala z oken, abych zjistila, co se stalo. Jak se ukázalo, jednalo se o sebevraždu. Několik následujících hodin jsem mlčky vyčkávala ve vagonu a nervozita mě doslova pojídala zevnitř. Když se konečně vlak rozkodrcal, snažila jsem si namluvit, že se nic tak podstatného nestalo, že bohužel jen dorazím do nemocnice později.
V nemocnici mi však řekli, že moji rodiče už jsou mrtví.

Je trochu zvláštní, že zrovna student psychologie, který se v pozdějších letech chtěl zabývat depresemi u druhých, sám do hluboké deprese spadl. Pohřeb mých rodičů zajišťovala teta z otcovy strany, jelikož chápala, v jakém citovém rozpoložení jsem se nacházela. Po pohřbu, na němž jsem seděla s pocitem vnitřní prázdnoty, jsem se zavřela v rodném domě a přerušila veškeré kontakty s okolím.
Nejdříve mi chodily různé SMS zprávy a emaily, později se mi však mobil definitivně vybil a celý dům se naplnil tíživým tichem, které mi trhalo uši svou naléhavostí. Vše pro mě kdysi podstatné na život a na smrt se nyní stalo něčím naprosto malicherným. Dlouhé hodiny a dny jsem jen ležela na posteli, snažila se přesvědčit mozek, aby mi ve spánku nepromítal noční můry, a občas sešla do kuchyně, abych si vzala kus okoralého jídla nebo napustila sklenici vody. Po čase, když všechno poživatelné jídlo vymizelo i z poslední zapadlé části kuchyně, uvědomila jsem si, že takhle to dál nejde.
Cítila jsem určité pokušení obrátit se na nějakého psychologa nebo psychiatra, ale už jen to pomyšlení mi trhalo srdce. Přece jen - to já někým z nich chtěla být. Jen myšlenka na to mě ničila, protože jsem věděla, že do školy se už nevrátím a můj sen zůstane jen snem. Místo toho jsem obcházela všechny možné obchody a společnosti, kde jsem se zajímala o volné pracovní místo pro mladou ženu, která neměla ani bakaláře. Ať jsem se ptala kdekoliv, nikde neměli zájem.
Až po téměř měsíci snahy mi jedna milá stará paní v knihkupectví sdělila, že by potřebovala někoho, kdo by jí pomáhal třídit knihy a obnovovat jejich seřazení podle poptávky. Hned jsem se toho chytila. Nešlo mi jen o to, že bych konečně měla práci, ale hlavně jsem odmala milovala knihy a vše, co s nimi souviselo.
Chvíli jsem si myslela, že jsem konečně našla zase štěstí.

Práce to byla sice zajímavá, ale bohužel velmi málo placená. Nedokázala jsem s výplatou dostatečně vykrýt ani náklady na elektřinu a plyn. Velmi brzy mě od ní odpojili, což mělo za následek, že jsem mnohdy přespávala v práci, kde bylo světlo a dostatečný klid. Někdy jsem nedošla domů i několik dní. Velmi brzy mi paní z knihkupectví řekla, že bych raději měla chodit domů, že v práci bych přespávat neměla.
Někdy v té době jsem si uvědomila, že se nějakým způsobem musím postavit na vlastní nohy. Zkontaktovala jsem se se známou z vysoké školy, o které jsem věděla, že se vyzná v půjčkách, a poprosila jsem ji, jestli by mi neporadila, jak a kde si půjčit peníze. Jelikož jsem neměla dostatečné příjmy na to, aby mi nějakou závratnou sumu půjčili v bance, domluvila mi půjčku přes jednoho ze svých kamarádů. Ačkoliv jsem žádala o pouhých dvacet tisíc, spolužačka s jejím kamarádem mě přesvědčili, že pokud chci do života aspoň pořádný start, měla bych si půjčit alespoň padesát a do něčeho investovat. Tak jsem se společností, kterou mi doporučili a kterou jsem neznala, uzavřela smlouvu na padesát tisíc.
Nikdy jsem se v podobných věcech nevyznala, takže jsem opravdu slepě následovala jejich rady. Dlouhou dobu jsem i věřila, že se mi to vyplácí. Mohla jsem si svítit elektřinou a topit plynem, to pro mě bylo v tu chvíli hlavní. Když nad tím nyní tak přemýšlím, stále jsem tehdy asi byla dosti labilní po traumatu, které mi způsobila smrt rodičů.
Po nějakém čase se mi spolužačka přestala ozývat a po návštěvě banky jsem zjistila, že mi z půjčených peněz nezbyla ani koruna. Nechápala jsem, jak je to možné. Vyvolávala jsem jí i jejímu kamarádovi, ale ani jeden z nich mi to nezvedal. A místo toho, abych to šla řešit na policii, jsem zase skončila v depresích uzavřená mezi prací a domovem, kde po čase opět přestala fungovat elektřina.
Po půl roce začaly chodit výzvy k zaplacení dlužných padesáti tisíc a dalších téměř dvaceti tisíc vzrostlých na úrocích. Věděla jsem, že není možné, abych dané dluhy uhradila. Navíc jsem se cítila ukřivděná, protože jsem cítila, že jsem ani neměla možnost využít půjčené peníze tak, jak bych byla chtěla.
A nějak v tu dobu mi přišel do domu první exekutor.

Ani jsem si neuvědomila, že od autonehody mých rodičů uplynul již více než rok, ba dokonce více než rok a půl. Hlavou se mi honilo tolik starostí, že jsem si ani nevzpomněla na vlastní narozeniny. Nejvíce času jsem trávila v knihkupectví a po práci jsem se pravidelně procházela až do doby, kdy se setmělo natolik, že jsem neměla na výběr než se vrátit do chladného tmavého domova.
Ačkoliv se exekutoři vrátili několikrát, nezbylo už moc věcí, co by mi zabavili. Přesto se zdálo, že daná pohledávka stále není uhrazená. Vždy se to snížilo o několik tisíc, které se stejně během několika dalších dnů navrátily na úrocích. Dlužná částka rostla a rostla a já už skoro nenacházela odvahu na to, abych otevírala exekutorské obálky. Zahazovala jsem je na jednu velkou hromadu, která se kupila jako hromady seschlého listí na podzim.
Myslím, že to bylo pár dní po druhém výročí smrti mých rodičů, kdy jsem našla odvahu všechny zahozené obálky si přečíst. Když jsem došla k poslední, zjistila jsem, že je to oznámení, že z důvodu uspokojení pohledávky bude dům zděděný po mých rodičích předmětem dražby. A dokonce i to, že daná dražba už proběhla. Bylo mi jasné, že brzy přijde výzva k vyklizení nemovitosti.
Když skutečně dorazila, nebylo moc co vyklízet.

Prvních pár dnů jsem znovu přespávala v knihkupectví. Dokonce jsem zašla tak daleko, že jsem dvakrát tajně přespala na záchodě pro zaměstnance, jen abych nemusela své šéfové přiznávat, že nemám, kam jinam bych šla. Po čase mi však bylo naznačeno, že bych si měla najít jinou práci, jelikož jsem dle šéfové již nemohla dostatečně reprezentovat knihkupectví a jen pohled na mě - pobledlou, hladovou a stále v tom stejném oblečenou pracovnici - zákazníky odrazoval.
Tak jsem si vzala svou poslední výplatu a vydala se do ulic. Tehdy byl zrovna prosinec, pár dní před Vánoci. A já seděla sama, promrzlá a s minimálním majetkem zabaleným do batohu na lavičce v zasněženém parku, ve kterém jsem se kdysi procházela jako malá holčička za ruku se svými rodiči.
Tehdy to byla první noc, jež jsem strávila na ulici.


Tehdy jsem se stala bezdomovcem.
...

Poznámka autora: Příběh je ryze fiktivní. Případná podobnost s reálnými osobami nebo jejich osudy je čistě náhodná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 FoxFirer FoxFirer | E-mail | Web | 21. listopadu 2017 v 12:47 | Reagovat

Vymýšlení příběhů ti celkem jde. :-) Příběh byl obsáhlí a měl nějaký plnohodnotný děj, takže za mě super. :D

2 Kaszia Kaszia | Web | 26. prosince 2017 v 16:34 | Reagovat

[1]: Děkuji. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama