Když momentálně řeknu, že mě můj přítel štve, nemyslím tím, že bych na něj byla občasně naštvaná, tak jak to chodívalo dřív nebo jako to obecně ve vztazích bývá. Jsem na něj tak naštvaná, že se v tuto chvíli výraz "naštvaná" ani nehodí, ale zasloužil by si nahradit něčím více... výživnějším, i když mírně vulgárním. Lecco správný partner pochopí a přejde, protože nikdo z nás není dokonalý a nikdo nemůže stoprocentně vyhovovat našim představám. Nicméně každý člověk má určitou pomyslnou hranici snášenlivosti, za kterou prostě jít nejde, kdy si prostě řeknete, že to už je na vás moc a máte chuť se na druhého vykašlat a poslat ho do háje zeleného.
A víte co je ještě horší? Když ten pocit nepřijde zčistajasna, ale postupně zesiluje a zesiluje jako tvořící se bouře. To je potom opravdu paráda, když bouře dosáhne vrcholu. Ale abych pravdu řekla, bouře ještě na vrcholu není. Až bude bouře na vrcholu, já už tu asi nebudu.
Připravte si popcorn, chipsy nebo aspoň nějaké jídlo. Voda povinně. Teďka to bude trochu delší. Nechť pokračují jen ti nejodvážnější z odvážných.
Volba kamarádů
Všechno to začalo už kdysi, když jsme se s přítelem scházeli na první schůzky v rámci letních prázdnin roku 2015. (Dost dlouho to v sobě držím, co?) Některé věci si prostě člověk pamatuje. Přítel za mnou hodně cestoval, vlastně vlakem nebo autem najezdil podstatnou vzdálenost, aby se mnou mohl strávit několik hodin času v nějaký prázdninový den. A jednoho dne mi řekl, že jede za svým kamarádem do Čech, takže to vezme přese mě, strávíme spolu den a on pak pojede za tím svým kamarádem.
"Super," souhlasila jsem. Byla jsem ráda, že se setkáme, takže jsem ani moc neřešila, že někam jede, za kým jede... no každopádně přijel s nadupaným batohem, takže jsme se ani nemohli moc projít, jelikož by asi umřel na bolest zad. Strávili jsme spolu dost hodin, když Kájovi zazvonil telefon a kamarád mu oznámil, že u něj bude jakási holka a že jestli by se teda ještě nemohl vrátit k sobě domů. (Upřímně při představě, že mi tohle řekne borec, za kterým už jsem jela x hodin a za kterým mám v plánu dalších x hodin jet, tak ho prostě pošlu někam a už k němu nejedu.) Kája měl tehdy koupenou nějakou tu sedmidenní prázdninovou jízdenku, kdy mohl cestovat po reblice. Ale kdyby ji neměl? To jako propadne lístek jen proto, že nějaký člověk z druhé strany republiky po dlouhé době, kdy to bylo domluvené, si to rozmyslel?
No nic, tak jel Kája domů a další den jsme se sešli znova. S tím, že on pak nakonec konečně docestoval za svým kamarádem. Tehdy jsem to neřešila, protože jsem byla ráda, že jsme se mohli sejít dva dny po sobě. A taky jsem o tom kamarádovi z Čech měla dobré mínění. Komu se někdy nestalo, že mu něco nevyšlo a pokazily se plány? To jsem si tehdy myslela.
Přítel tam jel na nějaký ten pátek. Měl v plánu přespat nejen u toho dotyčného divného kamaráda, ale i u jednoho, který na mě od prvního poslechu přes Skype působil lepším pozitivnějším dojmem. S tím druhým byla docela zábava, když mi ho Kája představoval přes Skype a spolu s ním mi vysvětlovali, jaké má u sebe v bytě zajímavé vychytávky v určité oblasti samovýroby. Byla jsem docela ráda, že se Kája baví s někým normálním, o kterém nemám žádné vnitřní pochybnosti.
No pak se ocitl na scéně zase onen Kamarád (kterého budu označovat velkým K), který předtím mého přítele poslal tak nějak někam, když za ním měl přijet. Tehdy mi Kája řekl, že ten Kamarád se zdál být jako horkokrevný všemu v Bibli do morku kostí věřící křesťan pohoršen tím, že než se přítel začal scházet se mnou, nesešel se s mými rodiči. V první chvíli mě napadlo: "Kde to žijem? Nepominula snad už doba, kdy se musí nápadník zeptat otce, než-li uchopí dívku za ruku?" Jako pardon, ale odmítám, aby mi do toho kecal člověk, který mě nikdy v životě neviděl. A který místo toho, aby držel hubu a krok za to, že Kája vůbec přijel, tady mluví jak největší mesiáš do našeho vztahu.
Třešničkou na dortu bylo oznámení: "Hele, on Kamarád už je tady, tak já radši budu končit, aby nebyl naštvaný." Jako...
WHAT THE HELL
Koukala jsem jako koza na nová vrata. Co to je za kamaráda, proboha? Neměl by být spíše šťastný, že si jeho kamarád našel konečně přítelkyni, kterou dlouhé roky hledal? A to nejdůležitější... proč byste si pěstovali mezi kamarády takového člověka? Nechci být příliš skeptická, ale přijde mi to jako hloupost na entou.
Ale pořád jsem si říkala: "Fajn. Neznám ho, třeba je v reálu víc... normální."
Nyní se přesuneme do trochu pozdější doby. Léto 2016, dovolená s Kájou, jeho bráchou a mamkou. Kája vybírá pro dovolenou místo, kde daný člověk žije. Ptá se ho: "Můžeme přijet a s Kasziou u tebe přespat, abychom ušetřili za hotel? Že bychom zaplatili za ubytování jen mamce a bráchovi." Odpověď zní: "Ne. Kdybys přijel sám, tak jo, ale takhle ne." Upřímně, u takového člověka bych ani spát nechtěla. To nic nemění na tom, že jeho rozhodnutí bylo trošku... jak to říct... No představte si, že byste někam jeli se svojí polovičkou, chtěli jste přespat u vašeho dobrého kamaráda a ten vám řekl něco, co v podstatě vyznívá: "Tady má ona zakázané uzemí, sem nesmí, sem ji nevoď, prostě ne." Prostě mě naštvalo, že se ke mně chová, jako bych byla něco nežádoucího a přitom mě ani neznal. Podotýkám, že jsem tehdy nedávala najevo, že mě začíná pořádně sr... štvát.
Byli jsme na dovolené. Byla fajn. Kája přišel s nápadem: "Sejdeme se s ním?" V duchu jsem si řekla, že si na něj třeba udělám konečně pořádný názor. Nahlas jsem nadšeně souhlasila: "Jasně!"
Setkala jsem se s ním. Nejdřív vypadal v pohodě. Moc toho nenamluvil, moc se o mě nezajímal, snad se i snažil předstírat, že tam nejsem. Mluvili jsme o Geocachingu. Fajn téma, ale určitě ne na celou procházku městem. Došli jsme ke knihkupectví, které sice bylo zavřené, ale mělo osvětlenou vitrínu. A v ní kniha od mého oblíbeného spisovatele. "Jé, David Levithan! Autor mojí oblíbené knihy Two boys kissing!" Škoda, že už bylo zavřeno. Byla bych si jeho knihu koupila. "To je ten román o těch gayích, hlavních postavách - dvou klucích, kteří se snaží překonat světový rekord v době líbaní." Podle mě naprosto neutrální téma. Jsem poměrně tolerantní člověk, Kája taky. Mluvila jsem o knize. Ani mě nenapadlo, že by mohlo být něco nevhodného na knize o homosexuálním páru.
Už nevím, jak na to reagoval Kamarád, ale vím, že mě nějakou svou reakcí přinutil, abych se zeptala, co je. "Není to normální... je to nechutný." (Nehledě na to, že to také se svou orientací nemá tak prosté jako běžní heteráci.)
V tu chvíli mě napadlo jen jediné.
WHAT. THE. HELL.
S kým se to tady do háje zelenýho bavím? Tehdy mi začalo nějak docházet, že já a on si opravdu nemáme co říct. Pardon, ale něco takového už byla téměř poslední kapka. Jo, z nás kamarádi nebudou. On nestojí o kamarádství se mnou a já tuplem ne o kamarádství s ním, dokud se nezačne chovat tak, jak by kamarád měl. Jo, to je ono.
Těšila jsem se na hotel. A sakra jak moc! Zbytek cesty nebyl moc o čem mluvit. Jen jsem se modlila, abychom ten náš večerní kroužek už rozpustili, nebo se přeleje můj pomyslný hrneček trpělivosti a od srdce mu vyříkám, co si o něm myslím. Držela jsem se statečně, protože jsem nepípla ani slovo.
S dovolenou jsem jakožto dosti stresující se člověk souhlasila, ale jen s velkými obavami. Nerada cestuji. Stresuje mě to. Stresuje. Prostě stresuje. A obzvlášť tehdy, když jsem tam měla jet s jeho mamkou a bráchou. Ale on mě uklidňoval, že tam bude celou dobu se mnou. A tak jsem řekla: "No fajn." Jelo se na dovolenou. On za zábavou, já abych mu udělala radost. I to se dá.
Další večer po mém skoro-kolapsu u výlohy s knihami zapípal Kájovi Skype. Že prý, ptal se ho Kamarád, jestli se s ním prý nesejde - sám. Kája mu vysvětloval, že sem přijel na dovolenou, aby ji trávil se svou rodinou a se mnou. Věděl, že by asi nebylo fér mě nechat samotnou na hotelovém pokoji, když jsem tam jela kvůli němu a s tím, že budu s ním. Řekla bych, že kamarád by to pochopil. Nebo by se aspoň zeptal, že teda jestli ani kdybychom šli všichni tři, jestli by to nešlo. Nebo by nás pozval k sobě domů na čaj, aby to bylo osobnější a nemuseli jsme trajdat venku. Nebo by řekl: "Tak já za tebou/za vámi někdy zajedu a pokecáme mimo dovolenou."
A co udělal Kamarád? Začal být nechutný, protivný, vyčítal Kájovi, že si na něj neudělá čas, že si dělá čas jen na mě, že je na nic kamarád. A já na to koukala jako spadlá z višně. A tentokrát mi v hlavě neburácelo "peklo", ale něco mnohem horšího.
W. T. F.
Kája na to koukal jako já. A já mu řekla: "Být tebou, pošlu ho do háje." Poprvé za celou tu dobu, co mi vnitřně vadil, jsem řekla, co si o tom myslím. Ostatní slova, jako že je to idiot a neskonalý netolerantní blbeček s nějakým komplexem jsem si nechala pro sebe. Taky mu nemusím ukazovat, jak moc mi to leze na nervy.
A tak skončila naše dovolená. Já jsem si z toho odnesla pachuť ze setkání a nechuť k setkávání s podobnými lidmi... a nějaký ten pěkný zážitek z dovolené. Ale myslím, že dané město už asi nikdy dobrovolně nenavštívím. Jednou mi to asi bohatě stačilo...
Po nějakém tom čase Kamarád zase Káju navštívil u něj doma. Jako by nic. A Kája taky - jako by nic. Tak asi nic no. Moc o něm nevím, on neví nic moc o mně. A tak je to fajn. Podobné lidi je totiž potřeba držet si u těla, protože špatný kamarád je mnohem horší než hrozný nepřítel. Ale určité věci asi s Kájou nevidíme stejně.
Zbytečné riziko
Představte si to. Brousíte si to na internetu, na jednom z diskuzních fór. Jste tam často. Přijde tam někdo nový. Nic, co by stálo za zmínku, protože noví lidé přicházejí a staří odcházejí, tak je to přirozené. Ale ten, kdo přijde, je velmi manipulativní člověk. Působí, jako by měl narcistickou poruchu osobnosti. Moje první myšlenka: "Tak ten je nějakej divnej." Nemyslím to špatně, je to jen postřeh.
Je jedna věc, co mi nikdy rodiče nevštípili, protože ať mi vštěpovali leccos, zapomněli mi vštípit informaci, že bych si měla dávat pozor i na lidi, kteří působí až příliš dobře. Naštěstí nemuseli - přišla jsem na to totiž sama. Možná to bude v tom, že jsem prostě velmi všímavý člověk a když něco podvědomě nesedí mému mozku, dá to znát. Už pár dní po jeho příchodu jsem řekla: "Tohle bude průs..." Už ani nevím komu. Ale řekla jsem to.
Daný člověk (řekněme že mu budeme kvůli později blíže popsanému chování říkat Kvalitní vlezdoprdelka, tj. KV) se snažil všem vetřít do přízně. Hlavně těm, kteří mu za to stáli, hlavně těm, kteří stáli v čele. Jeho řeči lahodily egu. Leckdo se nechal svést. Na fóru vznikl chaos. Pravidla se porušovala. Málokdo zasahoval. Všichni dosti omámení, hlavně ti, kteří to měli řešit. Běžní uživatelé znechuceně odcházeli. Ti, kteří se chytli jednání KV, začali fórum ničit tím, jak se chovali. Roky práce pomalu a jistě končily v černém popelu, já tomu přihlížela. Co jsem mohla dělat? Byla jsem jen běžný uživatel. Fóru bych nepomohla, stejně jako desítky jiných hlasů, které se ozývaly v poplach, co se to tam děje, proč to nikdo neřeší, proč jsou lidi v čele tak moc slepí.
A jednoho se se Kája s KV sešel. Jistě se ptáte: "Proč? Sakra proč?" Ptala jsem se stejně. Protože to neviděl. Protože byl slepý jako patrona, stejně jako s Kamarádem, protože i když se xkrát spálí, pořád bude ten naivní člověk, který bude ohrožovat sám sebe. Možná si myslíte, že přeháním. Však ono dojde k horším věcem.
Ve chvíli, kdy někdo takový zasáhne váš život, se může jít nějaké webové fórum vycpat. V takové chvíli se vám totiž zhroutí pomyslný domeček z karet. Jak to máte brát? Jako neskonalou blbost nebo jako neskonalou zradu ze strany někoho, kdo podle vás byl inteligentní? Kdo se nechal zlákat pouhými slovíčky a pouhými pochvalami... a pár tisíci korun příspěvku na chod webu. Člověk, který tomuhle podlehne, je pro mě asi příliš slabý. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli si Káji dokážu vážit tak, jak jsem si ho vážila předtím. Předtím byl pro mě pracovitý, inteligentní a rozumný člověk. Najednou, ze dne na den, poklesl na místo vedle mnohých krátkozrakých lidí, které denně potkávám.
Já nechci žít s krátkozrakým člověkem. Vyprávěl mi pak, jak setkání probíhalo. Luxusní restaurace s přemrštěnými cenami. Působil uspokojeně a jako ve snu. Copak je tohle ten člověk, kterého mám ráda? Copak je natolik posedlý penězi, že to nevidí?
Už jsem se bála, že jsem v tom sama. Že jsem já ta divná, která vidí, jak jde všechno do háje, která se nepoklání a nepřizpůsobuje se němé tyranii cukru a pochval, které od KV přicházely. A pak se konečně našel někdo, kdo se ozval. Někdo, kdo to viděl jako já, někdo, kdo nebyl krátkozraký, někdo, kdo dokázal konečně částečně navrátit řád. Bohužel to nebyl Kája, ale jiný kamarád, který toho pro mě momentálně také znamená velmi hodně. A když se díky mému kamarádovi začal omámený svět kolem KV probouzet, samozřejmě se to KV nelíbilo. A tehdy to začalo. Výhružky Kájovi do zpráv, výhružky Kájovi na fóru. Stálo to za to? Tak stálo?
A je jedno, že to celé dopadlo tak, jak to dopadlo. Je jedno, že si fórum prošlo krizí, je jedno, že spousta lidí odešla, je jedno, že jsem kvůli tomu byla smutná... ale co jedno není, tak to, že ohrozil sebe (a potažmo tím i mě) jen kvůli pár tisícům a prázdným pochvalám, které pro druhou stranu znamenaly jen schopnost ovládat.
Celé to začalo jednou registrací a skončilo to strachem v mém srdci. Od té doby už jsem nedokázala příteli v této oblasti natolik věřit. Ani nyní mu nevěřím, že má oči úplně otevřené. Je to člověk, který si svou naivitou kolem sebe tvoří stěny, přes které nevidí povahy druhých lidí, leč pro mě jsou zřejmé jako otevřené knihy. Od té doby se sama sebe ptám, jestli jsem schopná s někým takovým být. Co kdybychom založili rodinu? Ohrozil by podobně i naše děti? Dával by všanc náš vztah jen pro svou slepotu a naivitu? Já nevím. Já vůbec nevím. A to je to, co mě momentálně už přes rok na duši trhá a čím dál víc ničí.
I zdánlivé maličkosti mění světlo věcí
A nyní na chvíli zpátky k příběhu o KV. Jemu se už ale věnovat příliš nebudeme, jelikož už teď dostal na mém blogu prostoru víc, než si kdy zasloužil. Nyní se pojďme zamyslet nad tím, co od svého partnera očekáváme. Kdybychom se zeptali jednotlivých lidí, co by vyžadovali nebo vyžadují na partnerovi, pravděpodobně by padly odpovědi jako: věrný, hodný, chápavý, rozumný, inteligentní, důmyslný. Ale jedna z věcí, kterou ženy hodnotí na svých partnerech je bez nejmenších pochyb vlastnost je bránit, když na ně útočí někdo jiný.
Nemusíme si představovat scénku, kdy někdo napadne ženu a její milý je vlastníma rukama rozcupuje na milimetrové kousky. Ve skutečném životě obrana funguje nějak jinak. Jak byste se zachovali vy, kdyby někdo o vaší dívce/ženě veřejně na fóru, které spravujete, prohlásil něco nepěkného? Něco nelibého, co jistě víte, že ji nejenže urazí, ale hlavně opravdu bodne? Vsadím se, že většina z vás by se jí zastala. Že většina z vás by odvětila, ať se dotyčný, jenž to napsal, jde třeba vycpat, ale že tomu tak není.
Když se tohle stalo, Kája se mě nezastal. Opakově se mě nezastal. Jediný, kdo se mě zastal, byl můj kamarád, ten kamarád, který celé fórum v podstatě zachránil. Pořádně mě neznal, a přesto věděl, že to, co dotyčný říká, není správné. A věděl, že Kája asi jednat nebude. Tak jednal on.
Nic víc člověka nezabolí, než když vás váš vlastní přítel nechá na holičkách. Nic víc člověka nedojme, než když se vás zastane někdo, od koho byste to ani nečekali. Nic víc člověka nezamrzí, než když vám váš kamarád řekne, že to musel udělat, protože věděl, že to nikdo jiný neudělá.
DÍKY
Myslím, že je nakonec nutné, abych danému kamarádovi dala nějaké pojmenování. Chci se vyhnout jménu, a tak dám přednost nějaké přezdívce. Hero bude asi úplně nejvýstižnější.
Po takových událostech jsme si s Herem začali psát trochu více než kdykoliv předtím, protože jsem si uvědomila, jak moc mu rozumím a jak moc on rozumí mně. A poprvé jsem cítila, že jsem našla někoho, kdo mě úplně pochopí. Je spousta lidí, která vás pochopí částečně, která vás dokáže částečně přijmout takové, jací jste. Ale je opravdu jen pár výjimečných lidí, u kterých máte pocit, že ať uděláte cokoliv, ani to nemusíte vysvětlovat, protože ten druhý prostě ví. Někým takovým se pro mě stal Hero. (Někdy si až říkám, že je škoda, že takoví dobří a hodní kluci nejsou hetero.)
Brzy poté jsme se poprvé začali pořádně bavit o něčem, co mě ze strany Káji také dosti vzalo, vlastně natolik vzalo, že jsem z toho byla v háji následující rok pokaždé, když se za mnou zavřely dveře koupelny a já měla až moc možností nad tím přemýšlet. Když jsem mu to říkala, nepopírám, že jsem brečela jako želva. Všechno se to vracelo v ohromných vlnách, ale zároveň ta bolest podivně zeslabovala.
On u toho byl. On viděl, co Kája provedl, on proti tomu brojil, on se proto pohádal. A až později mi došlo, že to nebylo kvůli tomu, natolik mu ten čin připadal nevhodný na internetu, ale šlo o to, nakolik mu to přišlo neohleduplné ke mně. Protože on věděl, že mě to sebere, přestože mě tehdy ještě natolik neznal. Protože věděl, že nepříliš sebevědomou holku prostě sebere, když uvidí, jak její přítel opětovně zveřejní z fóra smazanou fotku nějaké jiné nahé dívky s tím, že se mu líbí a že ať si ještě uživatelé zahlasují, že jestli jsou pro "ano - ať zde zůstane" nebo pro "ne - ať jde pryč". Skončilo to na "ne". Ze strany uživatelů, ale i ze strany mého srdce. Mohl si to aspoň nechat někde, kde bych to neviděla. Některé věci prostě přítelkyně vidět nemusí. A asi by ani neměla.
A když jsem si povídala znovu s Herem a celé to ze sebe konečně pořádně dostávala, zatímco tahle kauza směle pokračovala, aby na mé duši nechala co největší rýhy, najednou jsem na něm viděla, jak ho to mrzí. Začal se omlouvat, že jako vedení selhal, že měl jednat jinak, že měl jednat rychleji. Díky. Ale mě nejvíc mrzelo to, že tohle by mi měl říct můj přítel. Ne můj kamarád, který s tím měl prachmálo společného. Jenže jako vždy se toho nedočkám. Nejspíš proto, že ani nechápe, že by mi to mohlo vadit. Protože je slepý, protože to nevidí, jak se trápím. Protože mu nedojde, že bych se trápit mohla.
Bohužel.
Představte si to. Jste taková nejistá nesebevědomá holka s tělesným problémem. Nechodíte na koupaliště, jediné šortky, které nosíte, jsou pod kolena (a to je ještě nosíte výjimečně). Nepřipadáte si příliš hezká, naopak od dětství kvůli problémům trpíte depresemi. Chápu. V takovém případě nejste pro nikoho příliš ideální. Přesto se může stát, že si někdo oblíbí vaši křehkou povahu, že si najdete někoho, v kom vidíte, že by mohl být vaším konečným smyslem života. Dovolte mi vás zklamat.
Celé je to omyl.
Pokud si někoho najdete, nepochopí vás. V naprosté většině případů tomu asi tak bude. A pokud tomu tak v naprosté většině případů není, asi jsem jen měla prostě šílenou smůlu, že jsem narazila na někoho, kdo mě nechápe a asi ani nepochopí, jakými slovy takovým lidem, jako jsem já, nejvíce ublíží. Nedělá to schválně, určitě schválně neublíží. Jenže ublíží tolikrát nevědomě, že se to jen těžko dá zvládat.
Jako například když vám řekne, že na někoho nemáte. A jo vlastně, ne na jen tak někoho, ale na typ holek, které se mu líbí. A pak dodá, že ale samozřejmě máte nějaké plusy, které ony nemají. Je úžasné slyšet, že jste celý život "měli pravdu", že jste skutečně hnusní a nepřitahujete ho tak, jako jiné. A že to celé stojí jen na nějakých "plusech". V takovou chvíli je vám úplně jedno, že nějaké plusy máte. Na větu svého přítele budete myslet pravděpodobně do konce života. Pokud si nenajdete někoho nového, kdo to neřekne. Nebo to aspoň neřekne před vámi tak, že si tu větu budete opakovat do konce svého psychického zdraví.
Je toho víc, spousta drobností, spousta maličkostí, spousta maličkostí, které až tak maličkostmi nejsou. A celé se to zahryzavá. Do toho pouta, které vzroste se vztahem mezi dvěma lidmi.
Pomyslná poslední kapka
Všechno výše popsané a mnohé výše nepopsané vás trochu užírá. Někdy na to moc nemyslíte, někdy na to myslíte víc. Někdy se tím hodně užíráte, někdy na to na chvíli zapomenete. Pořád to tam je. Číhá to jako nastražená bomba, aby to vybuchlo ve chvíli, kdy si to přejete nejméně. Co je to za chvíli? Chvíle, kdy vás partner zase něčím brutálně naštve.
(Sedím a sepisuji toto už tak dlouho, že mě bolí záda ze sezení, jen abyste věděli.) Nyní přijde na řadu poslední přezdívka tohoto příspěvku. Z praktických důvodů mu říkejme Otrava, protože to jméno se hodí k tomu, jak moc jsem z něho otrávená byla.
A znovu si zkuste něco představit. Na netu potkáte kluka. Je trochu starší než vy. Nemá ideální vztahy s rodiči, prošel si různými problémy, třeba šikanou. Myslíte si, že ho chápete. Je vám ho v koutku duše líto. Tak se s ním sejdete. Spolu se svým přítelem, který ho okrajově zná, ale ne tak, jako vy. Nejdřív je to fajn, připadá vám, že skutečně sedíte s někým, koho jste na internetu poznali. Pak se to ale začne měnit. Dotyčný se postupem mění na nesympatického. Možná proto, jak se občas chová, možná proto, že to z něj prostě vyzařuje, že z jeho životních postojů nakonec nemáte moc dobrý pocit, možná z toho, že nemá k určitým lidem, které respektujete, on sám respekt. Ať už je to z jakéhokoliv důvodu, je vám nesympatický.
"Nic se neděje. Prostě jsme se sešli, není to ono, nefunguje to. Je to prostě jen zkušenost. Člověk nikdy neví. Amen a sbohem, měj se hezky." To si myslíte. Někdy by to tak možná bylo, pokud by dotyčný nebyl jako přilepená žvýkačka k botě.
A tak týden na to: "Nesejdem se?"
A tak dva dny na to: "Nesejdem se?"
A tak každý druhý den: "Nesejdem se?"
A tak každý jeden večer: "Nesejem se?"
A vy pořád říkáte, že nemáte čas, že zrovna nechcete a jinak mu dáváte najevo, že prostě ne. A on to prostě nechápe. A když už mu konečně dojde, že se s ním asi nechcete sejít záměrně, začne se k vám chovat hnusně, obviňovat vás. A tak se na něj prostě úplně vykašlete s myšlenkou "snad si najdeš někoho, kdo ti bude rozumět líp". Možná jsem byla jen moc unavená z toho všeho. Ale nestála jsem o to se s ním sejít. Vyhýbala jsem se mu, přítel se mu vyhýbal. On s ním nic neměl, byl to jen známý, kterého více poznal až přese mě.
A dlouhé měsíce odmítáte schůzku, smiřujete se s touto nelibou povinností, když vám Otrava napíše: "Zítra jedu do města, kde Kája bydlí. Dáme sraz?" A vy odpovíte: "Nemůžu, mám školu," říkáte popravdě. On odpoví: "Tak se sejdu s Kájou. <3" A vy s klidem odpovídáte: "S Kájou nevím, máme takovou dohodu, že se scházíme vždycky jen společně." Vždycky s lidmi z webu. Z fóra. Protože když se sejde s někým on, nevím, jak to dopadne. Věřila jsem tomu, že tu dohodu máme. Byla jsem si jí jistá. Pak mě ale napadlo, že co když ne? Co když bude zase jiného názoru?
Píšu Kájovi o nastálé situaci. Píšu mu, že by nebylo dobré se vzhledem k naší snaze se mu vzdálit se s ním scházet. A on napíše, že uvidí, že se s ním s klidem sejde.
Are you kidding me?
Po tak dlouhé a pracné snaze všechno ničíš? Rušíš dohodu, kterou jsem si myslela, že spolu máme? Scházíš se s někým, koho očividně nemám ráda? A pokud jsi to neviděl, že ho nemám ráda, nevím, kam jsi zase dal oči.
Padne na vás určitá deprese. Padne na vás stav "je mi všechno jedno". Padne na vás stav "kéž bych nemusela takové věci řešit".
A znovu a znovu a znovu jako už milionkrát před tím se v hlavě ozývá věta, s každým dnem silnější a silnější, s každým zklamáním výraznější a výraznější.
Jsem schopná s tímhle člověkem být?
Protože já nevím. Já nevím. A čím déle to nevím, tím více cítím, že pokud to brzy neseznám, nedopadne to dobře. A nejhůř ze všech, stejně jako vždy jindy, dopadnu já. Otázka je, jestli to přežiju i tentokrát.






Je čas zdvihnúť kotvy a ísť ďalej... Taký "vzťah" ťa bude len viac a viac ťahať ku dnu