Čokoláda v nesnázích (práce do ČJ)

13. ledna 2018 v 10:45 | Kaszia |  Moje školní práce
Jedná se o trochu starší práci do ČJ, kdy jsme dostali za úkol napsat nějaké vyprávění na téma krádeže čokolády v obchodě. Já jsem se tohoto tématu chopila takto.


Čokoláda v nesnázích

Ležela jsem si pěkně v regálu, obklopena svými sestrami. Bílá zářivka na mě svítila a já pyšně dávala na odiv svůj lesklý barevný obal. Kolem chodila spousta lidí, mnozí z nich spěchali a předváděli závody s nákupními vozíky, jiní se nechávali pasivně táhnout svými ratolestmi k bonbónkům a k nám - čokoládám. Už jsem se těšila, jak mě uchopí drobná dětská ručka, nastavovala jsem se jim na odiv, když mě popadl někdo úplně jiný.

Zpocená hbitá ruka velmi necitlivě hodila mě a jedenáct mých sourozenců do kovového vozíku. Cestou dolů jsem se celá natloukla a téměř rozlomila. "Co si to dovoluje?" zamumlala jsem k ostatním. "Jako by nevěděla, jak se má chovat, nevděčnice. A ještě k tomu k nám - hrdým mléčným čokoládám, královnám sladkostí."

Slyšela jsem, jak s námi paní nezvykle rychle putuje mezi regály a hází po nás jiné suroviny. Bylo mi téměř do pláče. Chtěla jsem někoho těšit, chtěla jsem se pro někoho stát výjimečnou. A místo toho dotyčné ani nestojím za kapku úcty. "Copak chce, abychom se polámaly a zničily?" vyprskla roztrpčeně jedna z mých sester.

Za chvíli jsem opět ucítila zpocenou ruku, jak mě a ostatní strká někam do tepla, snad pod bundu, možná ještě pod mikinu. Zděsila jsem se. "Vždyť se rozteču! Z toho tepla se rozteču! Ne!" Ale žena mě neslyšela.

"Vždyť nás krade! Ona nás krade!" vyjekla najednou sestra. Slyšela jsem, jak všechny společnice vydechly úžasem a šokem. A skutečně, teplo se zvyšovalo a pípání pokladny jsme slyšely jen přes tlustou stěnu jejího oblečení. Začervenala jsem se studem, když jsem si uvědomila, jak potupně jsem si připadala.

Pípání pokladny se postupně vzdalovalo, až jsem se začala smiřovat s osudem, že skončím jako hloupé kradené zboží nějaké zlodějky. Najednou se žena prudce zastavila. "Stůjte, prosím," ozval se mužský hlas, opět tlumený vrstvou oblečení. Žena se prudce rozběhla, až jsem prolétla spodním otvorem bundy a s ránou dopadla na podlahu. Ucítila jsem prudkou bolest, když jsem se rozlomila na dvě části.

Uviděla jsem, jak ženu doběhl muž se zvláštním nápisem na zádech. Na hodiny čtení, když jsme si navzájem luštily nápisy o energetických hodnotách, jsem velmi často chyběla, což jsem teď hořce litovala. Soustředila jsem se na písmena. "Preclík? Ne, ne. Po… pol… poli… police? Policie!" vykřikla jsem vítězně.

Zrovna když kolem mě znovu procházela žena, nyní s pouty na rukou a v doprovodu policisty, zvedla mě prodavačka obchodu a zanesla k nim. Z bundy jí nyní vytáhli ještě jedenáct mých sester. "Tak to tady máme zase, že? Tadyhle paní není zrovna neznámá firma na krádeže. Takže půjdeme a sepíšeme protokol," prohlásil muž s nápisem na zádech.

Kdybych jen tehdy tušila, že neskončím zpátky v regálu, ale na policejní stanici jako předmět doličný, byla bych se při pádu na zem rozlámala víc. A kdybych vlastně tušila, že se mě někdo pokusí ukradnout, asi bych se tak v regálu nenakrucovala. Ale i čokoláda dělá chyby. Jen nesmím zhořknout, než se zase dostanu ven!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama