Už nějakou dobu jsem nenapsala článek, kde bych se takříkajíc "vykecala" z toho, co mě v posledních dobách dosti trápí. A jelikož mám teď trochu času, rozhodla jsem se to napravit.

Všechno začalo prakticky Vánocemi, kdy jsme se sešli jako rodina (ať už ti více či méně očekávaní a vítaní) na svátky. Mamka dojela z druhé strany republiky, kam v létě utekla za svou sestrou, bohužel svou sestru vzala s sebou (dokonce i s uštěkaným psem), z čehož nikdo z nás nebyl příliš nadšený. Brácha dojel ze Slovenska, kam utekl hned po maturitě, já dojela z blízkého města, kde bydlím od pondělí do pátku v době studia. Všechno vypadalo pohodově, všichni se snažili nevyvolávat zbytečně konflikty, kterých bylo přes rok tak či tak dost.
Nikdo nevěnoval pozornost tomu, když brácha řekl: "Hele tati, ty jsi fakt nějak hrozně zhubl," a podíval se na něj se starostmi v očích. Protože jezdí většinou tak jednou za půl roku, nebylo divem, že si změny tátova stavu povšiml líp než já, když ho vidím každý víkend. Každopádně táta byl vždycky hubený člověk, který sice klidně vyjedl půl ledničky, ale nenabral ani kilo navíc.
Vánoce pokračovaly, mamka s tetou odjely, brácha odjel. Pro změnu přijel můj přítel a společně jsme trávili čas, udělali si druhé Vánoce (kdy jsme rozbalovali dárky od něj a jeho rodiny pro nás a on rozbaloval dárky od nás) a čekali pokorně na Silvestra. Silvestr přišel, nadělali jsme chlebíčky s tuňákovou pomazánkou a vlašským salátem (vlašský salát nejím, takže jsem zůstala u "tuňákovky"), u kterých jsme pak trávili zbytek posledního dne v roce.
Vánoční prázdniny se chýlily ke konci, já i přítel jsme odjeli. Táta měl pár dní předtím lehce zvýšenou teplotu, ale vypadalo to na obyčejné prochladnutí. Jelikož mi táta vždycky volal v 6:30 ráno (aby se ujistil, že vstávám) a večer, všimla jsem si, že v telefonu zněl nějak podivně ztrhaně už v tu středu ráno. "Včera jsem měl 38,5," říkal, "ale byl jsem v práci. Musím do práce. Snad to nějak zvládnu." Večer už pak se mnou nevolal. Celé to bylo divné, starosti ve mně se začaly ozývat. Obzvlášť proto, že tátova obvyklá tělesná teplota není 36,4 či něco podobného, jako to mívá většina lidí, ale od narození má svou obvyklou teplotu kolem 35,4, tedy o stupeň níž. Jinými slovy, teplota 38,5 byla pro něj jakoby 39,5. Tak si umíte představit, jak nepříjemně mi bylo. Mohl klidně někde zkolabovat... ale on byl vždycky tvrdohlavý.
Ve čtvrtek 4.1. ráno se mi ale udělalo nějak blbě, měla jsem i zvýšenou teplotu. Když mi táta v 6:30 volal, řekla jsem mu, že se necítím moc dobře. Většinou se táta v takových chvílích ptá: "A opravdu je ti tak blbě?", "Máš teplotu?", "Chceš jít do školy?", ... Nyní ale řekl: "Jo, jo... zůstaň doma." Jako by se nechumelilo. Připadalo mi to divné, navíc v telefonu zněl jak chvíli před smrtí. Říkala jsem si, že je asi dost nachlazený, že má možná chřipku. Ale na slova, že by neměl chodit do práce, stejně pořádně neslyšel. Hovor po chvíli ukončil.
Celý den jsem strávila doma, občas mi bylo vedro, občas zima. Když se blížil večer, přemýšlela jsem, jestli risknu jít v pátek do školy, nebo jestli zůstanu tam, kde jsem. Bylo kolem 22. hodiny večerní, když mi volá táta. Byla jsem překvapená, většinou volal kolem osmé či deváté, takto pozdě málokdy. Zvedla jsem telefon. "Přijeď domů prosím... přijeď domů co nejdřív... Je mi hrozně blbě, ani do práce jsem dneska nešel... nedokázal jsem jít... přijeď hned, jak můžeš, jo? Brzy prosím... Možná budeme volat záchranku, já nevím..." V telefonu zněl otřesně, takhle jsem ho nikdy neslyšela. Všechno ve mně se sevřelo a hned po ukončení hovoru jsem psala příteli.
Vyhledala jsem si, že první spojení mi jede o půl čtvrté ráno a už byla pomalu rozhodnutá, že nepůjdu spát (protože bych pak nevstala) a prostě na ten první vlak sednu. Přítel se ale rozhodl taťkovi zavolat, aby sám slyšel, jak na tom je. A pak mi napsal, že nemám jet tak brzo, že se mám stavit ráno v lékárně, nakoupit něco na horečku a na zažívání, protože táta říkal, že má šílený průjem. Takže jsem se ráno po sedmé stavila v lékárně a vzala tam 4x Paralen (myslela jsem to tak, že dva kusy ke mně do bytu, dva kusy domů za tátou, aby bylo do budoucna), 4x černé uhlí (stejný princip) a ještě nějaké dvě věci pro uhlidnění střevní mikroflóry. Dohromady mě to stálo téměř tisícovku (a to jsem měla ještě dvě stovky slevu na ty Paraleny díky nějaké akci).
Netřeba dodávat, že lékárnice se na mě dívala jako na někoho, kdo se chystá z těch prášků udělat drogy a pak je fetovat.
V Kauflandu jsem ještě koupila Kofolu, o kterou mě táta požádal, když mi ještě to ráno se zoufalým hlasem volal, a nějaké rohlíky. Chvíli na to už jsem kupovala jízdenku a jela vlakem domů. Nebylo mi moc dobře, cítila jsem takovou vnitřní slabost, ale díky adrenalinu a nervozitě se mi dařilo to příliš nevnímat. Když jsem téměř po hodině vycházela kopec k nám domů (bydlíme na samotě na kopci), cítila jsem celkové vyčerpání. Přesto jsem dusala největším tempem, jaké jsem dokázala zvládnout.
Předpokládala jsem, že dveře budou zamčené, když je táta doma sám. Strčila jsem klíč do zámku, ale zjistila jsem, že z druhé strany je klíč zastrčený. Tak jsem tátovi zavolala, abych se dozvěděla, že už odemkl. Až pak mě napadlo zkusit kliku a vejít dovnitř. Sundala jsem si boty a bundu a z knedlíkem v krku šla směrem do obýváku. Myslela jsem, že táta bude v ložnici, ale ležel v obýváku na gauči. Na první pohled to nevypadalo úplně nejhůř. Prostě tam ležel, byl vyhublý a vypadal doslova jako kostra potažená kůží. Minimálně v obličeji. Na sobě měl deku a peřinu, u které se mu v noci podařilo roztrhat povlečení. Na stole měl spoustu sklenic, kelímků a kapesníků, vedle gauče kyblík, do kterého zvracel. Kuchyň a obývák vypadaly podobně, což bylo nezvyklé, protože taťka je puntičkář a jinak všechno mívá tip ťop, kdykoliv přijedu.
Na druhý pohled už to bylo horší. Požádal mě, že potřebuje na záchod, abych mu pomohla. A že až přijde, dá si něco na to zažívání. Pomalu se zvedl z gauče a zvedl se, já se ho snažila dostatečně podpírat, ale stejně došel jen do kuchyně, kde se zhroutil a témař spadl, musel se chytit židle a dřepnout si. A pak začal a celý u toho chrčel, protože se nějakým způsobem dusil. "Je mi hrozně a smrdím... vypadá to tady hrozně a mám únik stolice... ani nestíhám na záchod chodit, musím po čtyřech... já..." Bylo vidět, že je mu nepříjemné, v jakém ho vidím stavu. Nejhorší, co mě ale děsilo, bylo to, že se skutečně dusil, jako by prostě nemohl dýchat. "Když se hýbu... tak se dusím..." Už v tu chvíli mi bylo jasné, že na tohle mu žádný Paralen nepomůže, slzy se mi tlačily do očí, když jsem se snažila uklidnit.
Doplazil (doslova po čtyřech tam šel) se na záchod, zatímco já jsem mu třesoucíma rukama připravovala Paralen a prášky na zažívání. Snažila jsem se ho přesvědčit, že s tímhle mu nepomůžu, že musíme zavolat záchranku... On ale nechtěl, přestože bylo vidět, že na tom nebyl dobře.
Udělala jsem mu pití a šla urychleně pokrmit psa, který dva dny nejedl, jak se táta nedokázal zvednout z postele. Chudák byl venku zavřený v boudě a když jsem se k němu blížila s granulemi a vodou, jen seděl a díval se na mě jako na smilování, přestože obvykle začne jančit a skákat všude po boudě. Dala jsem mu větší dávku granulí, aby dojedl svůj deficit. Kočky jsem prozatím nechala venku, protože táta nechtěl, aby se kolem motaly, když tam měl ještě ty zvratky v kýblu a tak... ale dala jsem jim aspoň vodu. Potom jsem - s prozíravým vědomím, že to stejně bude třeba - odházela sníh okolo domu a z chodníku. Vrátila jsem se dovnitř a rozhodla se pro taktiku, kdy jsem ho přesvědčovala z přestávkami, že je třeba mu záchranku zavolat.
Snažila jsem se zatopit v kotli, ale nedařilo se mi to rozhořet, takže jsem co chvíli musela lítat sklep - obývák. A vždycky jsem se snažila taťku přesvědčit. Přes telefon jsem komunikovala ještě s přítelem a jeho mamkou, která je doktorka. Oba mě přesvědčovali, že by se na něj měl podívat minimálně praktický lékař. Jenže táta mi řekl, že žádného praktického lékaře nemá, že k té nové doktorce tady se nenahlásil (což mu těžko vyčítat, protože je opravdu divná a moc nepomůže) a že ten doktor, ke kterému chtěl jít, měl plno, a navíc mu ještě nedonesl potřebné papíry. Přesto jsem se rozhodla jednat a tomu doktorovi zavolala.
V telefonu zněl příjemně a vyslechl si mě, ale řekl mi, že i kdyby přijel, stejně by toho moc nesvedl, a že v současném stavu by mu stejně mohl leda tak zavolat záchranku. Když jsem tátovi řekla, co doktor říkal, vypadalo to, že se v něm konečně něco zlomilo. Souhlasil s tím, že mu můžu záchranku zavolat, chtěl si nejdřív ale zajít na záchod a chtěl, abych mu napustila trochu vanu a nachystala oblečení, že se chce umýt, že takhle nikam nemůže. Udělala jsem, jak chtěl, zatímco jsem mu šla hledat věci na obléknutí po koupeli a do nemocnice. Nikdy jsem člověka do nemocnice nebalila, přesto jsem ho spolu s taťkovými radami nabalila.
Když se táta dotáhl zpět na gauč, pomalu se oblékal. (Pomalu znamená, že tričko si oblékal i patnáct minut, jak potřeboval pauzy, aby se nedusil.) Jakmile už byl víceméně oblečený, poslal mě, ať teda záchranku zavolám. Zašla jsem na terasu, kde je lepší signál, a s třesoucími se prsty namačkala na mobilu číslo 155. Opět - nikdy jsem tam nevolala, neměla jsem vůbec žádnou zkušenost a byla jsem šíleně nervózní. Když se ozval operátor, začala jsem mu vysvětlovat problém, načež on prohlásil, že posílá rychlou záchrannou službu z blízkého města. Do takových sedmi minut už zastavovali před naším domem s ohromnou neonově žlutě zabarvenou sanitkou. Jeden ze záchranářů byl doslova valibuk, jeho vysoká a silná postava budila dost respekt. Ten moc nemluvil. Druhý byl poměrně mladý, veselý a příjemný.
Vzala jsem je dovnitř. Táta se snažil dostat do kuchyně na židli, ale nedostal se tam a místo toho seděl na jednom z křesel v obýváku. Záchranáři vešli do obýváku, valibuk sundal z ramen ohromný batoh plný různých ampulek. Mladší saniťák přistoupil k taťkovi a začal ho vyšetřovat. Táta seděl na křesle a sýpal s každým nádechem. Nejdřív chtěl mladší saniťák změřit tlak, takže taťkovi nasadil takový ten "obvaz" kolem ruky a stetoskopem se snažil poslouchat jeho tep. Po chvíli řekl, že pořádně neslyší, tak se přesunul na druhou ruku. "Máte hrozně nízký tlak," prohlásil. Druhý záchranář se mizitím snažil udělat nějaké jiné vyšetření, které neznám. Na prst mu nasadil něco, co vypadalo jako kolíček na věšení prádla. Na přístroji k tomu připojeném se měly zobrazit nějaké hodnoty, ale nezobrazilo se vůbec nic. Valibuk to vyzkoušel ještě několikrát, než prohlásil "Vy máte asi dost studené ruce, že?" a vzdal to.
Mladší se zatím snažil tátovi zavést kanylu do žíly, na což jsem se musela otočit jinam, jelikož vpichy do kůže nesnáším. Zeptal se táty: "Nebolí vás to?"
Táta odpověděl: "Ne, necítím to."
"Většinou do hadičky nateče nějaká krev," zamumlal mladík, když žádná z táty nevytekla. "Ještě se mi nelíbí cukr," natáhl se pro přístroj pro změření cukru v krvi. Když jehlička propíchla tátovi prst, žádná krev nevytekla. Ani když se snažili nějakou vytlačit. Jak nízký tlak musel taťka asi mít? Ptali se ho ještě na podrobnosti jeho stavu, jak dlouho co trvá a podobně, než teda řekli, že ho odvezou. Pomohla jsem taťkovi nazout boty. Vzali ho pod pažemi a v podstatě ho vynesli až na terasu, kde si táta musel dát pauzu, jelikož nemohl pořádně dýchat. Na podruhé ho takto odnesli už do sanitky, kde si táta lehnul na připravené lůžko.
Já šla za nimi a nesla tátovi věci. Byla jsem docela překvapená, jak vnitřek takové záchranky vypadá, jak všechno mělo své místo a jak byla sanitka vevnitř malá a zároveň prostorná. Jak si táta lehl, rozhodli se mu zavést přes kanylu do žíly nějakou látku. Trochu jí vyšplíchli do sněhu, než jí tátovi napojili. "Nebolí vás to?" zeptal se zase záchranář.
"Ne, necítím to," odpověděl opět táta.
"Většinou lidé říkají, že to bolí jako řezající nože," odpověděl na to mladík překvapeně. Druhý ode mě vzal věci a vložil je do sanitního vozu. Za chvíli už odjížděli. Zatímco se sanitka vzdalovala a vzdalovala, hráze stresu začaly rapidně povolovat, než se utrhly a já byla ráda, že jsem si mohla sednout v kuchyni na židli a brečet a brečet, jelikož předtím jsem se ze všech sil snažila slzy udržet v sobě, abych tátu nestresovala. Po chvíli jsem zvedla mobil a na Messenger mamce napsala, aby mi zavolala, jak bude mít čas. Do telefonu jsem jí vysvětlovala, co se stalo. Zněla docela vystrašeně a i když bydlí na druhé straně republiky, hned jak skončila v práci, začala volat do nemocnice a zjišťovat informace o tom, jak na tom táta je.
Já doma vylezla do svého pokoje, padla do postele s snažila se uklidnit a popřípadě usnout. Večer mi mamka zavolala, že jí v nemocnici řekli, že se jim u táty nelíbí srdíčko. Přítel ten večer přijel a snažil se mě dát do pořádku, protože jsem vypadala jako chodící hromádka neštěstí. Večer jsem ještě mluvila s bratrem, který se rozhodl, že již následující den dojede, aby tátu viděl.
Tohle je pouhý začátek příběhu, který má ještě hluboké pokračování. Jelikož se teď všechno ještě řeší, více detailů zatím nemohu poskytnout, ale určitě časem vyjde další dovysvětlující článek. Nyní už jsme všichni více uklidnění a všechno přineslo dost změn. Přesto to byl docela zásadní zásah do života. Ale o tom už příště.






Ty jú holčičko. Držím tatinovi palce. Normálne si ma rozplakala.