
Severus se pomalu přizpůsobuje situaci, která trochu otřásla jeho životem. Jak se bude jeho vztah k žákyni vyvíjet?
2. KAPITOLA
Oproti jeho očekávání, že následující den bude katastrofou - už jen proto, že se díky svému usnutí v křesle vůbec nevyspal - den probíhal docela pohodově. Nejdříve měl dvouhodinovku s Mrzimory a Havraspáry z třetího ročníku. Vybil si na nich svou nepříjemnou náladu, když oběma kolejím odečetl po dvaceti bodech za neschopnost studentů vzpomenout si na učivo z předchozího školního roku. Když pak zjistil, že v celkovém součtu mají obě koleje ještě každá patnáct bodů k dobru, které asi získali jiní studenti v jiných hodinách, opět se trochu zakabonil. Na druhou stranu, Zmijozel už měl po prvním dni bodů dvacet. To bylo pozitivní. Musí se pak ujistit, že je dobře složený tým na famfrpál. Už dva roky za sebou prohráli druzí za Nebelvírem, když na místo chytače usedl jeden z Potterových děcek. Měl chuť to změnit.
.
Až v poslední chvíli, kdy rozrazil opět dveře učebny lektvarů, si uvědomil, že následuje úvodní hodina s prváky. Z nepochopitelných důvodů se začal cítit nesvůj. Přesto udělal očekávaný tyátr, když rychlými ostrými kroky dorazil před celou třídu. Většina prváků - ať už ze Zmijozelu nebo z Nebelvíru - mu věnovala pohledy plné obav. Někteří pro jistotu pohledy sklonili a zkoumali své lavice, aby se na něj nemuseli dívat vůbec. Když v davu lidí nalezl zelené oči, které ho opatrně sledovaly se strachem, ucítil v sobě nejasné bodnutí. Nelíbilo se mu, že se ho Lily bála.
.
Uvědomil si stupiditu celé situace a divže nepotřásl hlavou. Ta holka není jeho Lily. Není důvod, proč se tím znepokojovat. Ať se bojí. Aspoň v sobě najde víc pudu sebezáchovy, než měl v jejím věku její otec.
.
"Zmijozelové mě už znají. Nebelvírům," vyprskl znechuceně to slovo, "se velmi rád představím. Jsem profesor Snape a budu vyučujícím vašich hodin lektvarů. Možná, že několika inteligentním se podaří zjistit, jak prospěšné může umění lektvarů být. Ostatní jsou pak jen ztracené případy, u kterých se budu těšit, až mé hodiny jednoho dne konečně opustí."
.
Většinu následující hodiny se pokoušel zjistit, jestli mezi těmi dětmi není aspoň někdo trochu v obraze. Nikdo z těch, které oslovil, však nebyl ani vzdáleně schopný odpovědět dle jeho představ. Lily se pro jistotu na nic neptal, jelikož se obával, že by z její odpovědi byl zklamaný víc než z odpovědí ostatních. Z nějakého nelogického důvodu mu záleželo na tom, aby si o ní uchoval alespoň trochu dobrý obraz. Podvědomě si uvědomoval, že ať chce nebo nechce, spojuje si ji s jeho Lily. A jeho Lily by byla na první hodinu lektvarů připravená. Tak bude předstírat, že i tahle Lily se připravila, než aby zažil nepochopitelně těžké zklamání.
.
Blížil se konec dnešní hodiny. "Vzhledem k tomu, že nevíte zhola nic a prázdniny před nástupem do školy jste proflákali, jsem si jist, že nikomu z vás neuškodí nějaký ten domácí úkol. Napíšete mi na pergamen esej o délce deseti palců na téma jednoho z nejpoužívanějších lektvarů - Bezesný spánek. Vsadím se, že za dobu vašeho studia se mnozí z vás budou potýkat například s nočními můrami z mých hodin. Lektvar, který vám bude podán na ošetřovně, je právě Bezesný spánek. Podrobnosti se dozvíte při vypracování úkolu a samostudiu." S tím hodinu uzavřel, zasedl za katedru a do svých vlastních poznámek si zapsal, jaký úkol prvákům z těchto dvou kolejí zadal. Nestávalo se mu často, aby na něco takového zapomněl, ale když už zapomněl i na poradu před začátkem školního roku, nikdy neuškodí udělat něco pro vlastní jistotu. Když odložil brk a spokojený zavřel svůj notes, všiml si, že v učebně zůstalo několik studentů.
.
Žačka se zelenýma očima stála několik kroků od jeho pracovního stolu, pohled upřený kamsi na podlahu před sebou. Dva mladí kluci postávali kousek od dveří a pravděpodobně na svou spolužačku čekali, zatímco se ošívali a dívali jeden na druhého.
.
"Potřebujete něco, slečno Potterová?" zeptal se chladným hlasem.
.
"Ehm, pane profesore…" začala pomalu a na chvíli se odmlčela. Měla příjemný jemný hlásek, nyní plný nervóznosti a rozpaků. "Chtěla bych s vámi mluvit o… no… jednom incidentu, který se stal včera večer… a…" Zjevně to ze sebe dostávala ztěžka.
.
Bylo vidět, že dva kluci u dveří skoro natáhli vlastní uši, aby mohli rozhovor s jejich kamarádkou odposlouchávat. "Vy dva," zavolal na ně a přerušil ji, "máte jistě namířeno na oběd do Velké síně. Počkejte laskavě na slečnu Potterovou tam." Tón byl dostatečně mrazivý, aby svou kamarádku urychleně opustili. Kdyby se otočila, viděla by jejich omluvné pohledy.
.
"Nyní můžete mluvit, slečno Potterová," ujistil ji a prohlížel si její útlá ramena, ruce jí vedly za záda, kde si pravděpodobně mnula od stresu prsty. Nezvyklý pocit, ale bylo mu jí doslova líto.
.
"Ehm, moje spolužačka… no, nepustila mě večer do mé postele… trvala na tom, že do Zmijozelu nepatřím… a tak jsem spala na gauči ve společenské místnosti," vypravila ze sebe nešťastně. Mohl vidět, jak její tvář, skloněná dolů, zčervenala.
Uvnitř ho ovládl silný vztek. Ale ovládl se, aby ho nedal přímo najevo. "Jméno spolužačky?"
.
"Mariana Shieldová, pane," zamumlala potichu dívka. "Nechtěla jsem vás otravovat, ale… chtěla bych spát ve své posteli, a…" Její omluva ji zjevně uvedla do ještě větších rozpaků.
.
"Mohu vás ujistit, že slečna Shieldová vám již tuto noc v ničem bránit nebude." V duchu jí minimálně do budoucna přislíbil nějaký hodně záživný trest pod jeho dohledem. Dokonce si pamatoval, že ta holka dneska v hodině věděla pěkné kulové. Kdyby věděl, co se odehrálo před spaním, byl by si na ni připravil více otázek. "S nikým jiným problém nebyl?"
.
"Ne, pane."
.
"Za otcem jste s tím byla?"
.
"Ne, pane."
.
"Proč ne?" zajímal se překvapeně. Čekal by, že rodič bude první člověk, na koho se dítě obrátí, když zjevně má tu možnost to udělat.
.
Zmateně zavrtěla hlavou a poprvé za celou dobu rozhovoru své oči upřela na něj. "Myslela jsem, že se mám obrátit na profesora své koleje… ale pokud to vadí, tak -"
.
"Nikoliv, jen jsem byl příjemně překvapen." Slovo příjemně mu ujelo, když se zahleděl do očí, které byly tak neskutečně podobné očím, které dodnes miloval. Opravdu jí byla vzhledově podobná jako vejce vejci. "Postarám se o to. Slečno Potterová, běžte se nyní najíst do Velké síně za vašimi přáteli."
.
Až když dívka s tichým "děkuji" odešla dveřmi učebny, ucítil určitý nejasný nával pocitů. Prvním z nich byla určitě zuřivost - nesnášel šikanu mezi studenty jeho koleje, nelíbilo se mu, že Potter měl pravdu, když ho svým způsobem upozorňoval, že k tomu může dojít, a podivně se mu hnusilo jakékoliv násilí prováděné proti této konkrétní dívce - ale druhým byl i jeden neidentifikovatelný pocit štěstí. Byl rád, že přišla za ním, že mu důvěřovala. Neuměl si představit, jak by to řešil, kdyby s touhle záležitostí přišel Potter s pohledem "já vám to říkal". A přitom věděl, že i kdyby to udělala, tak by se na ni nehněval.
S pocitem obav začal přemýšlet nad tím, jestli by se vůbec dokázal hněvat na někoho, kdo tak zatraceně moc připomínal osobu, do níž byl již od dětství zamilovaný.
.
~ ~ ~
.
Hned po obědě ve Velké síni, kdy se snažil ignorovat Hagrida a Pottera, kteří živě diskutovali a vzpomínali na časy minulé, si vyhlížel jednu konkrétní zmijozelskou žačku. Velmi dobře si ji naštěstí z hodiny pamatoval. Jakmile viděl, že Mariana Shieldová končí s obědem, sám se s ostatními kolegy pokývnutím hlavy rozloučil na zbytek odpoledne. Po východu ze Síně se pohodlně opřel o stěnu, ruce si založil na hrudi a na tváři vyčaroval děs-vyvolávající výraz. O jeho pečlivosti ho dostatečně přesvědčili studenti, kteří při pohledu na něj urychleně opouštěli tento prostor.
.
Mariana brzy vyšla ze dveří, po boku několik chlapců i dívek ze své koleje. Sama výškou převyšovala většinu dívek svého věku, vlasy měla střižené na krátké hnědé mikádo a pichlavé šedé oči a nahoru mírně zvednutý nos způsobily, že vypadala v obličeji dosti jako malý hlodavec, možná myš nebo krysa.
.
"Slečno Shieldová," zavolal mrazivě za skupinkou dětí, které si ho nevšimly, velmi jasně zabrané do nějakého zajímavého hovoru. Když se ozval jeho hlas, všechny se otočily. Jmenovaná se od nich odpojila a ostatní ji doprovázeli soucitnými pohledy.
.
"Ano, pane profesore?" zeptala se. Hlavu naklonila na stranu a vyvolala tak dojem naprosté nevinnosti. Typický Zmijozel, kterému těžko toto chování vyčítat. Přesto se to Severusovi hluboce hnusilo.
.
"Slečno Shieldová," oslovil ji znovu, "zaslechl jsem, že nejste spokojena s tím, jak Moudrý klobouk přidělil studenty jednotlivým kolejím."
.
Dívka se viditelně ošila. "Ehm… to nevím, jestli mi přísluší soudit, pane…" zamumlala.
.
"Určitě nepřísluší," pokýval lektvarista hlavou. "Moudrý klobouk je pln magie Zakladatelů, slečno Shieldová, což jinými slovy znamená, že se určitě ve své práci vyzná dostatečně. Nevím, že by někdy udělal chybu v tom, jak studenty do jednotlivých kolejí přiřadil." Díval se, jak studentka přešlapuje z nohy na nohu. "Byl bych velmi nerad, kdyby si někteří studenti mé koleje umínili, že budou rozhodovat za předmět s tak silnou magií, jako je Moudrý klobouk. Pokud byl někdo zařazen do Zmijozelu, nepochybuji o tom, že Zmijozelem je. A vy byste o tom taky měla přestat pochybovat."
.
Postupně se dostával k tomu hlavnímu. Už mu přišlo, že dívku dostatečně podusil. "Takže bych byl rád, slečno Shieldová, kdybyste pro doby příští nechala spát své spolužačky v postelích. Velmi nerad slýchám o konfliktech mezi mými Hady." V duchu nad sebou pokýval hlavou. Ani se nezastal přímo Lily, ale ani to nenechal být. "Pokud by se to opakovalo, musel bych z toho vyvodit nějaké důsledky." S těmito slovy se otočil a odkráčel na další hodinu lektvarů. Nevšiml si, že ho ze své skrýše poblíž dveří vyprovázejí smaragdové oči, plné vděku a obdivu.
.
~ ~ ~
.
Večer si Severus našel konečně chvíli, aby ze sebe stáhl profesorský hábit a jen v košili a kalhotách se usadil do křesla u krbu. Nalil si skleničku Ohnivé whisky, pozoroval, jak se plameny odrážejí v tekutině, a u toho přemýšlel nad nastalou situací. Chtěl si v sobě ujasnit několik věcí, aby byl připravený dalším čelit. Jak vlastně bere Lily Potterovou? Je fyzicky podobná jeho Lily, to bez nejmenších pochyb. Ale určitě to není ona. Pokud si tu svou do ní bude promítat, akorát si způsobí zbytečnou bolest. Líbilo se mu, že přišla za ním - jako ředitelem koleje - než aby šla za svým otcem. I samotné přiznání toho, co se stalo, zajisté chtělo dostatek odvahy. Nebylo by jí nakonec lépe v Nebelvíru? Ti byli odvahou pověstní.
.
Jinak ale Lily neznal. V podstatě ani nevěděl o její existenci, než McGonagallová ve Velké síni přečetla její jméno z pergamenu. Věděl o tom, že Potter má dětí jako žížal po dešti - tři vlastní a jedno nevlastní po Lupinovi mu skutečně přišlo moc - ale nikdy se o ně nezajímal, dokud nepřišly do Bradavic a nebylo třeba se snažit je edukovat a udělovat jim tresty. Lily musela vyrůstat v úplně jiném prostředí než jeho Lily, tudíž bude povahově úplně jiná. Podoba je jen shoda genů.
.
S pocitem smutku si doplnil skleničku a silně si přihnul.
.
Jak k ní má přistupovat? Rozhodně by k ní neměl přistupovat jinak než k ostatním. Pokud by se jí vysmíval uštěpačnými poznámkami kvůli jejímu příjmení - což mu z nějakého důvodu na rozdíl od případu jejího otce připadalo výsostně nechutné - vedlo by to pravděpodobně k podobným situacím, jaké předvedla Mariana Shieldová. Pokud by se jí přehnaně věnoval či se jí zastával, vedlo by to k závisti a nenávisti.
.
To ho rozesmutnilo. Dopil tekutinu ve skleničce. Konec konců, ta holka je pro něj cizí. Dá na ni pozor, protože to svým způsobem slíbil Potterovi. A dá na ni pozor, protože kdyby tady byla jeho Lily, určitě by si to přála. Ale to je všechno. Mise pro tajné chránění začíná znovu.
.
Skoro zaúpěl, když si to uvědomil.





