close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Jak nás doma poprvé navštívil exekutor

4. června 2019 v 8:00 | Kaszia |  Střípky minulosti
Mé dětství v mnohých ohledech nebylo zrovna šťastné. Spoustu zážitků jsem se dlouho snažila vytěsnit, než jsem časem dospěla k tomu, že by to i tak trochu byla škoda. Připadá mi zajímavé sepsat si své vzpomínky z dětství, i když smutné, a zamyslet se nad tím, jako dejme tomu dospělá. Navíc bych chtěla svůj blog udělat i trochu "osobnějším místem", jelikož v poslední době přidávám hlavně příspěvky týkající se povinné četby.

Jak nás doma poprvé navštívil exekutor

Psal se čas okolo roku 2009. Mám za to, že byl podzim, anebo také mohlo být brzké jaro. Každopádně bylo mokro, hrozné mokro. Kdokoliv vyšel ven, měl tenisky za chvíli úplně promočené. A proto jsem většinu času trávila s družinou uvnitř školní budovy. Leč i na mě přišel čas a musela jsem se vydat domů, do nečasu, do provazců deště a tmavých oblak.


Jako malá jsem se strašně bála bouřek. Nešlo o strach iracionální, kdy se člověk schovává před blesky pod peřinou. Bouřka, když jsem byla doma, mi vůbec nevadila. Naopak jsem ráda pozorovala blesky i déšť. Jelikož ale bydlíme v lese - anebo by se hodilo spíše říci, že jsem bydlela v lese - zhruba půl kilometru do kopce od nejbližší obce v jednom lesním dřevěném obydlí, musela jsem domů chodit po lesní cestě. Když bylo pěkně, ani mi to moc nevadilo. Slunce pak prosvítalo mezi stromy, člověk mohl poslouchat ptáčky a vzdálené projíždění aut - jediné nebezpečí spočívalo v občasných zmijích, když přišly skutečné letní teploty. Když pršelo, bylo to o dost nepříjemnější - srážky na odtok vody ne vždy pomáhaly, voda se valila po cestě a člověk se propadal do ní i do bahna. V zimě, když voda ztuhla v led, to bylo ještě horší. Ale úplně nejhorší byly silné větry a bouřky.

"Když je bouřka, nechoď do lesa, spadne na tebe akorát tak strom." Dobrá rada. Nicméně, co když člověk v lese bydlí? I když foukalo, až se stromy nakláněly z jedné strany na druhou, i když se blýskalo, jako by někdo fotil hlučným fotoaparátem, nebylo přece jen zbytí. A pokud byli rodiče v práci, nebyl ani nikdo, kdo by mi došel na proti. Jediný doma byl můj děda - ale ten v té době byl již na vozíku a ven se dostával jen málokdy.

Ten den, když jsem vyšla ze školy, byla bouřka. Pršelo příšerným způsobem, deštník moc nepomáhal. Fučelo. Bouřilo a blýskalo se. Pod lesním kopcem jsem nasadila tempo Forresta Gumpa a utíkala jsem domů, seč mi síly stačily. V půlce jsem se rozbrečela. Bylo to hrozné. Hlučné, mokré, zdánlivě nebezpečné. Stromy občas skřípaly - strach, že se zlomí, se zvětšoval. Nakonec se přede mnou začaly rýsovat zdi stavení, než jsem proběhla mokrou příchozí cestou a vrazila do domu.

Setkání s realitou

Padla jsem, celá promočená, na schody do patra, které se zvedaly z hlavní chodby. Potřebovala jsem uklidnit brekot a nenadálý stres, takže jsem jen seděla, obličej v dlaních, a dýchala jsem. Nešlo se moc uklidnit. A v tu chvíli se otevřely dveře z kuchyně a vyjel děda na vozíku.

Nepamatuji si přesně, co řekl. Ale vím, že to bylo něco v tom smyslu, že on za to nemůže a že za to můžou moji rodiče. Já jsem, upřímně, nechápala, o čem mluví. Vždyť jsem byla vystresovaná z bouřky, z ničeho jiného. Nevím, jestli to zmínil on, nebo jsem se to dovtípila - ale vzhledem k mému věku mi to řekl asi on sám: přijeli k nám exekutoři a zabavili věci.

Vylekala jsem se a vyběhla nahoru do patra, kde na rohovém pracovním stole stál stolní počítač. Omyl. Kde stával stolní počítač. Místo něj zde zbyla jen osamocená klávesnice a myš, možná ještě jeden pár reproduktorů. Byl pryč. Místo, kde jsem já psala své první pokusy o povídky - příběhy o Ozzákovce kulometce, kde jsem si hrála s Malováním. Nic podstatného, řekne si člověk. Vždyť šlo jen o počítač. Dneska, kdy už na počítači dělám mnohem více aktivit, které jsou zároveň i o poznání podstatnější, by ztráta bolela mnohem víc. Představte si ale už tak ubrečené a vystresované malé dítě, které přiběhne domů a připadá mu, jako kdyby jeho dům někdo vykradl.

Vešla jsem do dalších místností. V mém pokoji byly otevřené skříně, vytažené šuplíky. Někdo do nich nahlížel. Do mých věcí, do mého privátního sektoru. Do prostor, kam kromě mě a mé nejbližší rodiny neměl nikdo přístup. U postele jsem měla vytažené klávesy - jedinou věc, která mi zbyla po dědečkovi z otcovy strany - na kterých byla žlutá nálepka s nápisem "EXEKUČNĚ ZABAVENO". U rodičů v ložnici to vypadalo podobně, u bratra v pokoji taktéž. Bylo mi do breku ještě více než předtím.

Sešla jsem do přízemí, děda byl u sebe v ložnici, ačkoliv předtím vždy trávil čas v obýváku u televize. A to zřejmě proto, že televize v obýváku vůbec nebyla. Tehdy tomu nebylo tak dávno od doby, co táta koupil novou televizi, úžasnou, tenkou, velkou - naprostý luxus oproti té obrovské a tlusté, kterou jsme používali do té doby. A ta nová TV byla pryč. Zůstaly po ní jen kabely, do kterých byla zapojená. Na různém vybavení v kuchyni i v obýváku svítily žluté nálepky. Například na domácím kinu, kde jsme si s taťkou vždycky pouštěly nahlas písničky nebo si dělali večerní kino.

V domě bylo nezvyklé ticho. Žádné hlasy ze seriálů, nic. A pak jsem pohlédla na seznam zabavených či označených věcí a uviděla tam i položku domácích zvířat - dvou psů. Tehdy ještě neplatilo, že mazlíčci nemohou být zabaveni. Bylo to jako noční můra - takže vzali počítač, televizi, co ještě? Ještě něco? Jak to zjistím? A jak se vůbec tohle všechno mohlo stát? Vrátí se ty věci? Zabaví i naše psy? A ještěže náš kocour nebyl doma. Nebo se vrátí a zabaví i jeho? Byla jsem strašně zmatená, strašně vystresovaná.

Jak jsem to tehdy vyřešila?

Volala jsem tátovi a popisovala mu situaci. Již o ní byl samozřejmě obeznámen a do telefonu mě ubezpečil, že danou věc již samozřejmě řeší, že brzy přijedou s mamkou domů a dají to do pořádku. Že mám být v klidu, že se nic neděje, že se všechno spraví.

Sedla jsem si na postel v pokoji s otevřenými skříněmi a povytaženými šuplíky. Vytáhla jsem z batohu knížku, kterou jsem si půjčila z knihovny, a i přes slzy jsem začala číst. Věděla jsem, že mě to uklidní. Po čase se tomu i tak stalo. S opuchlýma očima, ale již v klidu, jsem dočetla pár kapitol. Pak jsem se zvedla, pozavírala jsem skříně, zasunula šuplíky a klávesy se žlutou nálepkou jsem dala pod postel. Když člověk trochu přivřel oči, pokoj vypadal jako dřív.

Druhá vlna breku přišla, když se objevil můj bratr. Dojel ze střední školy, sám nevěděl, co se stalo. Přišel domů a na schodech se objevila brečící sestra, o šest let od něj mladší, která blekotala něco o "exekutořích", o čemž sama nic nevěděla. Uviděl škodu - zmizelé věci. A dokonce zjistil, že jeho florbalka - první věc, na kterou si sám vydělal v poměrně fyzicky náročné brigádě - je pryč. Taktéž volal otci a taktéž byl ubezpečen, že se to vyřeší.

Dané věci jsme už nikdy neviděli.

Můj současný pohled na věc

Teď už jsem starší a mnohé věci vnímám jinak, než když jsem byla malé škvrně. Exekutoři pro mě nejsou jen "zlí pánové, kteří kradou věci z domu a páchají zlo". Ano, i mezi nimi se najdou špatní lidé, konec konců jako všude, ale přece jenom - je to jenom další povolání, leč v tomto případu nelibé.

Nebudu zabíhat do detailů o dluzích, které k exekucím vedly, protože k tomu se zajisté dostanu v jednom z dalších mých plánovaných příběhů. Ale ano - za dluhy někdo mohl, někdo za ně byl zodpovědný. A na základě nich nás exekutor navštívil.

Nedá se říct, co se má udělat, aby to dítě nevzalo tak zle. U mě hrál roli šok, nepřipravenost, v podstatě jsem ani nevěděla, že naši mají dluhy, že něco podobného může nastat. Taky určitou roli sehrál i konkrétní den, reakce mého dědy, který si myslel, že když brečím, tak o všem vím. Dalo se mi to sdělit jinak. Spoustu věcí mohlo být jinak - např. v prvé řadě nemusely být žádné dluhy.

Zpětně mě to nejvíce mrzí vzhledem k bratrovi. Kromě florbalky, kterou miloval a jejíž ztráta ho dle mého názoru tak nějak odradila od hraní sportu, který měl rád, jsme přišli i o počítač, jež v době studia na střední škole je velice potřebný - konec konců to teď, ve třeťáku na střední, pociťuji taktéž. Mnoho úkolů tak vypracovával v knihovně, kde i tak byl jen omezený čas na 90 minut - a 90 minut na vypracování takové laboratorní práce, to je, jak již vím, zatraceně málo času. Ztratil tak i možnost větší socializace se spolužáky, se kterou měl problémy. Nemohl se věnovat koníčku, který miloval - sledování anime.

Zpětně si myslím, že pro něj to bylo z nás všech asi nejhorší. Nejvíc tehdy ztratil, i když to ovlivnilo samozřejmě celou rodinu.

Já však musím říci, že tento zážitek je jenom jedním z mnoha problémů, které jsem za svoje dětství řešila a které mě ještě nyní trochu bolí, i když mnohem méně než kdysi, které se zajisté podílely na formování mé osobnosti, která je introvertní, uzavřená a dosti i nedůvěřivá.

Ale takový život je. Tak už to bývá.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nikky Nikky | E-mail | 14. června 2019 v 11:21 | Reagovat

Uff. Na šťastie som nič takéto nemusela prežiť a ani si neviem predstaviť, že by som niečo také zažila, ale zažila som to, že mi exektúro zablokoval účet, úplne nečakane, keďže doteraz mi o tom neprišlo oznámenie. Mala som minimálnu podlžnosť voči zdravonej poistovni, v prepočte asi 400KČ, ale oni to dali na exekútora, skoro som odpadla, keď mi to slečna na infolinke mojej vtedajšej banky oznámila tónom akoby mi oznamovala cenu rožkov. Tiež veľmi príjemný zážitok, ale fakt si neviem predstaviť, že by som prišla zo školy a nejaké naše veci by chýbali a na ďalších by boli tieto nálepky, dokonca na psíkoch....

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 14. června 2019 v 18:21 | Reagovat

Přišla jsem na tvůj blog náhodně, když jsi byla vybraná na titulku Blog.cz. Piš dál, tohle není příliš běžný námět blogujících. Pokud máš dost takových zážitků, určitě tě bude vyhledávat dost lidí, nejen já. Je to napsané moc pěkně, i když je to o obtížné situaci. Umíš to napsat čtivě a výrazně. Držím ti palce, snad hrozivé okamžiky nebudou u vás příliš časté :-)

3 Kaszia Kaszia | Web | 14. června 2019 v 19:17 | Reagovat

[1]: Ono většinou to samozřejmě je tak, že ten, kdo dluží, je korespondenčně (nebo přes Datovou schránku) o tom, že dluží, několikrát obeznámen. Nicméně se může stát, že upomínky nedorazí, dorazí na špatnou adresu, pošťačka je hodí do jiné schránky nebo si jich prostě jiným způsobem daný člověk nevšimne. Pak je takový exekutor nebo byť i "jen" zablokovaný účet nepříjemným vstupem do reality. Ale je trochu šílené, že může dojít k obstavení účtu na základě 400,- Kč. Ale co se divím, v jednom z mých dalších "střípků z minulosti" dojdu k okamžiku, kdy hrozila dražba našeho domu exekutorem jen na základě nějakých několik desítek tisíc korun. Což, oproti hodnotě domu, je samozřejmě zanedbatelné.

Jinak v současnosti, pokud je mi dobře známo, již nejde zabavovat (ani "označovat za exekučně zabavené") domácí mazlíčky. Jde zabavit jen hospodářská zvířata (např. krávy), nikoliv zvířata, která jsou v podstatě členy rodiny. V minulosti se zabavení mazlíčků používalo jako nátlak na dlužníka - který samozřejmě v mnoha případech svá zvířata chtěl zpět, takže byl ochotnější vše finančně uhradit, nebo se o to alespoň více snažit. Nicméně to byla hloupost i z jiného než citového hlediska (protože tahat z někoho peníze na základě jeho strachu a smutku po mazlíčkovi je minimálně morálně závadné), neboť pes (nebo jakýkoliv jiný mazlíček), který byl zabavený, putoval do útulku. A ten samozřejmě není zdarma, a tak ještě za jeho místo v útulku musel původní majitel platit. A když ten neměl peníze, tak nejen že neměl mazlíčka doma, ale ještě se mu navyšoval dluh, protože platit za něj útulek nezvládal.

[2]: Děkuji za pochvalu. :) Také si myslím, že o podobných tématech (ať už exekutoři nebo jiná, která přijdou) se moc nehovoří, i když příběhy ze života jsou samozřejmě častým námětem blogů. Zároveň je to trochu uvolňující, protože jsem byla naučená o tom mlčet, jelikož v mém okolí by to nikdo nepochopil a sdělování někomu by to vedlo jen k dalším problémům, posměškům apod. A teď se konečně cítím "free" na to, abych psala a mluvila o tom, o čem jenom chci, aniž bych se cítila nejistě nebo trapně před okolím. Konec konců, poté, co jsem zjistila, kolik procent lidí jenom v ČR má exekuce, tak asi pomalu už je i standard, že někdo nějakou má. A hlavně si uvědomuji dost podstatnou věc - a to to, že já za to nemohla, neboť moje dluhy to (logicky) nebyly.

Jinak podobné okamžiky už se dít asi nebudou. Respektive mým rodičům možná ano, nicméně já jsem se již odstěhovala, bydlím ve "svém", kam na mě žádný cizí exekutor ani věřitel mých rodičů nemůže. I toto přestěhování a částečný odchod od problémů jsou zajisté důvodem, proč jsem schopná o tom mluvit a být s tím již v "pohodě". :)

4 Padesátka Padesátka | E-mail | Web | 14. června 2019 v 19:43 | Reagovat

Gratuluju k titulce, jsi tam rozhodně právem... :-)

5 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 15. června 2019 v 0:20 | Reagovat

Jako šílený. Já třeba slýchávám zkušeností lidí, kteří měli příbuzného, který ani nebydlel u nich a exekutoři kvůli špatné administraci (nebo "že se to tak prostě sešlo") přišli k nim.
My tak trochu máme strach ze strýce. Zadlužuje se, nevíme jak na tom je, bojíme, že se nás to může dotknout právě kvůli takovým "administrativním chybám" atp.

6 Kaszia Kaszia | E-mail | Web | 15. června 2019 v 12:06 | Reagovat

[4]: Děkuji. :)

[5]: Ano, také jsem slyšela příběhy nepříjemných zážitků s exekutory, kteří zabavili něčí věci namísto věcí původního dlužníka. Je ale třeba vědět, že v případě zabavené věcí, jež dlužníka nejsou, lze podat návrh na vyloušení věcí ze soupisu těch věcí, jež jsou (nebo jsou považované za) exekučně zabaveny, jelikož dané věci nejsou dlužníka a tedy jimi nemohou být uspokojovány pohledávky. Námitku může člověk podat i při pořizování daného soupisu věcí. Další věc je, že pokud by přijeli do vašeho bytu exekutoři a vy byste věděli, že neprávem, nebojte se zavolat policii. Zaprvé máte právo na to, aby tomu byli přítomni, a za druhé to i exekutory přesvědčí k lepšímu promýšlení věcí, které udělají nebo řeknou.

7 Nikky Nikky | E-mail | Web | 16. června 2019 v 14:58 | Reagovat

[3]: Veď práve to mi na tom je dodnes trochu nejasné, že majú na mňa telefón, email, tých 13€ si trúfam povedať, že by som im vedela poslať obratom kedykoľvek, ale tak je to za mnou a bola to skúsenosť, dnes už viem, aspoň ako postupovať. Inak, nezvažuješ dať si sem odber? Nerada by som o tvoje články prišla.

8 Marionete Marionete | Web | 16. června 2019 v 17:31 | Reagovat

Musel to být hrozný zážitek :(

9 Jiří Gutknecht Jiří Gutknecht | E-mail | Web | 16. června 2019 v 18:01 | Reagovat

Návštěva exekutora asi pro nikoho není příjemným zážitkem,  nicméně mnoho lidí si za ni může samo. Na druhou stranu jsou i tací (a v právním státě je to nešvar, který snad bude brzy odstraněn), že se člověk stane dlužníkem už jako dítě. To je pak horší. Exekuce určitě musí být šokem, pro dítě, kterému exekutor sebere jeho věci, tak jak je popsáno v článku.
Já jsem si to nedávno rozdal s firmou UPC, jíž jsem odmítl zaplatit za podvod a neexistující služby. Poštvala na mě vyděračské společnosti, jejíchž tlaku jsem odolal, a teď je na řadě UPC, zda bude chtít jít k soudu. Ale kdyby mě navštívil exekutor, klidně mu řeknu, ať si ty staré krámy odnese. Jedna věc je totiž něco zabavit, jiná věc je to pak prodat. Jeden můj kamarád je exekutor u celníků a podle jeho názoru má význam pouze exekuce na plat. U všeho ostatního je riziko, že se to neprodá, a líčil mi i tagikomické historky, jak jednomu dlužníkovi po roce vrátili s omluvou zabavené věci, které nemohli prodat, anebo jak jedné firmě zabavili několik set litrů nafty, která se po čase zkazila a nikdo ji tím pádem nechtěl.
Ale rád bych se dočkal toho, že exekutor jednou navštíví naši slavnou ombudsmanku Annu Šabatovou, která je osobně odpovědná za ututlání rozsáhlého podvodu a korupce (možná si při tom namastila i vlastní kapsu).

10 Jiří Gutknecht Jiří Gutknecht | E-mail | Web | 16. června 2019 v 18:05 | Reagovat

P. S.: Uvítám nějaké komentáře týkající se UPC, Anny Šabatové aj. v mém blogu.

11 Kaszia Kaszia | E-mail | Web | 16. června 2019 v 19:58 | Reagovat

[7]: Ony spíš tyhle nedoplatky neřeší nějak telefonicky, že by zavolali a doptali se: "Dobrý den, víte, nemáte tu doplacených 13 eur, nezapomněla jste jen?", ale naopak to řeší čistě úřední, formální a tedy dopisní cestou. Teď mě ještě napadlo, že velice praktické je z těchto důvodů zřídit Datovou schránku, poněvadž pak ti dopisy nechodí na poštu, ale v elektronické podobě do Datové schránky (která funguje trochu jako email) a nemůže se tedy stát, že se někde cestou "ztratí". Právě upozornění na exekuce chodí v případě zřízení Datové schránky tam.

Jinak, přemýšlela jsem nad možností "Odběru novinek", nicméně naprostá většina článků zde se týká spíše školy a povinné četby, články za života, jako je třeba tento, jsou na blogu spíše méně časté - alespoň nyní. Nerada bych, aby se někomu spamovaly emaily o různých nových výpiscích z povinné četby, které využívají stejně jen jednou za čas středoškolští studenti, a aby jim to třeba hltilo email. :)

[8]: To byl - obzvláště pro dítě, které na to není připravené a tak nějak tomu nerozumí. Díky za komentář. :)

[9]: Za většinu exekucí je někdo odpovědný, v naprosté většině případů sám dlužník (když nepočítáme právě ty šílené dětské exekuce, které jsou největší pitomostí). Spousta lidí se ale do dluhů uvede vlastní nevědomostí nebo hloupostí (podepsání "výhodné" úvěrové smlouvy, zbytečné půjčky peněz na věci, jež nejsou potřeba, naletění podvodné firmě, zapomenutí něco splácet či jednorázově zaplatit, nerozvržení rozpočtu, odkládání všeho na poslední chvíli apod.). Nicméně v mnohých případech za tyto "přešlapy" nedoplatí jen dlužník, ale i jeho okolí - partner, spolubydlící, děti, ... A pro ty je to ještě horší, neboť za tyto dluhy a problém s nimi spojeným nemohou.

Co se týče mobiliárních exekucí, tj. exekucí odebráním majetku a jeho prodejem, mám za to, že se to užívá spíše jako psychický donucovací prostředek. Sice ano, starý, pochrámaný stůl má pramalou hodnotu pro jakéhokoliv kupujícího, ale když je to stůl tvé prababičky, tak to pro tebe má hodnotu i jako současně skoro nepoužitelný kus dřeva. A spousta lidí by své věci chtěla zpátky. Ale chápu, že u mnoha již "jetých" věcí je problém je prodat za nějakou slušnou cenu, aby se to vůbec vyplatilo. Exekuce na plat je samozřejmě logičtější, ovšem když ten člověk nemá dostatečně vysokou výplatu na srážky, tak nic jiného než mobiliární exekuce nezbyde.

12 Helmii Helmii | Web | 16. června 2019 v 20:46 | Reagovat

Naštěstí jsme s ničím takovým nikdy nepotýkali (a doufám, že ani nebudeme). Napsala jsi to moc zajímavě.

13 Jamie Williams Jamie Williams | E-mail | Web | 17. června 2019 v 22:35 | Reagovat

Ježiš, to je jak z hororu, vůbec si to neumím představit... Ale jen se zeptám - jak to dopadlo se zvířaty?

14 Kaszia Kaszia | E-mail | Web | 18. června 2019 v 0:54 | Reagovat

[12]: Díky za komentář a reakci. :)

[13]: Se zvířaty se nakonec (naštěstí) nestalo nic. Zůstaly na výpisu exekučně zabavených "věcí", ale nikdo si pro ně nikdy nepřijel. Jak jsem psala v jednom z předchozích komentářů - "V minulosti se zabavení mazlíčků používalo jako nátlak na dlužníka - který samozřejmě v mnoha případech svá zvířata chtěl zpět, takže byl ochotnější vše finančně uhradit, nebo se o to alespoň více snažit. Nicméně to byla hloupost i z jiného než citového hlediska (protože tahat z někoho peníze na základě jeho strachu a smutku po mazlíčkovi je minimálně morálně závadné), neboť pes (nebo jakýkoliv jiný mazlíček), který byl zabavený, putoval do útulku. A ten samozřejmě není zdarma, a tak ještě za jeho místo v útulku musel původní majitel platit. A když ten neměl peníze, tak nejen že neměl mazlíčka doma, ale ještě se mu navyšoval dluh, protože platit za něj útulek nezvládal.", z toho i vyplývá, že by se ve většině případů ani zabavení zvířat nevyplatilo... naopak by to vedlo jenom k dalším dluhům. Proto i myslím, že se mnohem častěji stávalo, že zvířata se ocitla na "výpisu", ale reálně si pro ně nikdo nepřijel. Že to sloužilo jen jako nástroj k psychickému donucení, že pokud dlužník nezaplatí, tak by se mohlo stát, že pro psa/kočku přijedou.

Teď už se, opět naštěstí, mazlíčci jako "věci" zabavit nedají.

15 Mökr Sjål Mökr Sjål | Web | 18. června 2019 v 1:18 | Reagovat

Já nikdy dluhy neměla mám invalidní důchod, ale můj přítel má opravdu hodně dluhů a i též má hodně exekucí. Až na to, že kdysi žil na ulici a aktuálně bydlíme na ubytovně. A navíc on skoro nic nevlastní až na pár kusů oblečení, mobil a tablet a co má u rodičů nevím. Ale ani na jednom místě nemá napsaný trvalý pobyt takže na něj nemohou...

16 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 18. června 2019 v 9:30 | Reagovat

Jako dítě, to musí vypadat strašně. Ničemu nerozumí, nechápe, co se děje, o dluzích neví, dovedu si i představit, že rodiče, i kdyby to byla jenom jejich vina a mohli to řešit dřív, budou dělat oběti a teď dítě akorát ví, že kvůli nějakému "hajzlovi" nemá počítač. Hrozný.

[3]: No nejdřív upozornění a upomínky, potom soud, takže předžalobní upomínky, plaťák nebo rozsudek, pak další upomínky a pak teprve exekutor, který ale sice obstaví účty, ale pořád nejdřív pošle, ať do měsíce zaplatíš/řešíš a bude to za míň a snazší. Je strašně dlouhá doba, po kterou se dluh může vyřešit, než se od prodlení dostane k exekutorovi (pokud nejde o vykuky, kteří úmyslně dělají všechno proto, aby se k němu dostal) a většina obyčejných věřitelů naopak není moc ráda, když to musí zajít až tam, protože to potrvá a i když je to moc stát nemusí, stejně je to čas a peníze navíc.
A co se týče neúměrných způsobů exekuce vůči vymáhané částce, bohužel většinou je to tak, že exekutor skočí po všem a teprve pak řeší, jestli to tak půjde. Proti tomu je třeba se bránit. Posílat odvolání, návrhy na zrušení ex. příkazů, argumentovat neproporcionalitou, porušováním dobrých mravů, že to je jediná možnost kde bydlet, že to je jediná obživa a tak dále. Ono to sice nějakou dobu potrvá, ale nakonec vyhrát a vést exekuci jiným způsobem jde.

[5]: To nejsou administrativní chyby, exekutoři prostě hledaj dlužníky a majetek kde se dá. Je to pravidelné zjišťování u bank, úřadů a rodiny, jak je dlužník na tom. Když jsme byli malí, tak k nám taky sem tam volala PČR/exekutoři, jestli známe našeho strejdu a jestli u nás nebydlí, naštěstí stačilo vždycky říct že ne, že už jsme ho strašně dlouho neviděli, a dali pokoj. Bohužel, jsou i exekutoři s fakt strašným chováním, kteří ten pokoj nedají. V tomhle se mi hrozně líbí britské Can't Pay, We'll Take It Away, kde ty vykonavatelné z Nejvyšší soudu jsou tak profesionální, jejich přístup je ukázkovej a fakt je to pořádnej rozdíl. Kdyby ke mně někdo měl přijít s tím, že vymáhá dluhy, tak nechť je to Paul Bohill! :D

17 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 18. června 2019 v 9:33 | Reagovat

[9]: Prodej věcí (když to není nemovitost) má smysl u nějaké fabriky, jinak fakt ne. A dobře, žes odolal vymahačům - ti podle práva nesmí zabavit NIC protože nemají v ruce nic. Cokoli zabavit se smí až po vydání rozhodnutí soudem a po tom, co soud nařídí exekuci, a tu tak jako tak nebudou moct provádět žádné vymahačské společnosti, takže ti sice můžou strašit, ale reálně smí provést kulový - a když provedou, je to na tr. oznámení.

18 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 18. června 2019 v 21:37 | Reagovat

Dobře napsaný článek, byť se to nepříjemně čte. Jsem ráda, že si ho napsala. Tyto dopady hlavně na děti a dospívající by se měli řešit. Ono sice si tam nebyla a možná dobře. Věřím, že je to o to horší, když člověk přímo sleduje, jak mu někdo prolézá věci...

19 Kaszia Kaszia | E-mail | Web | 18. června 2019 v 21:41 | Reagovat

[15]: Možná by pro tvého přítele byl východiskem z této situace bankrot - viz https://www.insolvencni-navrhy.cz/osobni-bankrot.html a https://www.penize.cz/kalkulacky/osobni-bankrot. Dluhy se totiž zvyšují na úrocích a než je mít zbytek života větší a větší, je dobré je řešit včas.

[16]: Máš pravdu, že jako dítě jsem jako toho "dábla" vnímala právě exekutora, nikoliv toho prvotního dlužníka, a to jak díky vlivu rodičů, tak i díky samotnému dětskému vnímaní. Přece jen, v té době asi nikdo hluboce do problematiky nevkluzuje, jednoduše - kdo vzal naše věci je špatný. Spousta věcí člověku dojde, až když je starší. A díky za zajímavý, doplňující komentář! :-)

20 Kaszia Kaszia | E-mail | Web | 18. června 2019 v 21:47 | Reagovat

[18]: Ano, když to musí dítě sledovat, je to určitým způsobem určitě horší. Já jsem zažila, když naším domem procházeli zájemci o dům, když náš dům díky exekuci putoval do dražby. Taky se z ničehonic stalo, že máma jančila, zběsile všechno uklízela, já netušila proč - a najednou jsem v kuchyni dělala úkoly a domem procházeli úplně cizí lidi, kteří si prohlíželi úplně každou místnost - včetně mého pokoje. To si pamatuji, že bylo taky dost hrozné. Určitě se o tomto "střípku minulosti" také někdy v budoucnu rozepíšu.

Co se týče řešení dětí a dospívajících - ono upřímně úplně nevím, zda to vůbec nějak lze. Asi by bylo lepší, kdyby mi to rodiče řekli - že se to může stát, že někdo přijde a věci zabaví - aby to nebyl až takový šok, ale i tak by to byl prudký náraz do reality, až by k tomu došlo...

21 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 18. června 2019 v 22:46 | Reagovat

[20]: Je to tak, pristup rodicu je taky stezejni... tezko rict, jak to resit, kdyz selzou... V kazdem pripade je to hodne zle a preji ti, at uz se ti vyhybaji. Na dalsk clanky taky mrknu, pises poutave.

22 Kaszia Kaszia | E-mail | Web | 19. června 2019 v 19:39 | Reagovat

[21]: Díky moc. :)

23 supice supice | E-mail | Web | 20. června 2019 v 10:09 | Reagovat

To muselo být hrozné. Jediné, co by mě v tu chvíli asi uklidnilo, že by mi nezabavili mého spacího plyšáka:D ten je totiž v takovém stavu, že by ho jen těžko někde zpeněžili;)

24 Kaszia Kaszia | E-mail | Web | 21. června 2019 v 2:24 | Reagovat

[23]: Jo, to je pravda, že nějakého "jetého" plyšáčka by asi nezabavovali. :-)

25 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 21. června 2019 v 8:53 | Reagovat

[20]: Ono vůbec tohle je takový... i když ten dům prodáváš dobrovolně/končí ti nájem a ty ho nechceš prodlužovat, a je to situace, kdy zájemci musí lézt dovnitř, zatímco tam ještě bydlíš, tak to asi všem přijde strašně nepříjemný. Alespoň mně by bylo (naštěstí jediná taková situace, která mě na konci nájmu potkala, byla, že měl zájem spolubydlící pro přítelkyni, takže u něj mi nevadilo, že jí přišel pokoj vyfotit). Natož když je to dítě, který ani neví, proč se to děje.

26 Jiří Gutknecht Jiří Gutknecht | E-mail | Web | 4. července 2019 v 9:31 | Reagovat

[17]:Včera bohužel vyděrači začali opět otravovat. Takže boj pokračuje. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama