
Jak nás doma poprvé navštívil exekutor
4. června 2019 v 8:00 | Kaszia | Střípky minulosti
Anketa
Už Vás někdy "navštívil" exekutor?
| Ano, několikrát. |
| Ano, jednou. |
| Ne, ale tak nějak to očekávám... |
| Ne, ani si nemyslím, že se to někdy stane. |
Komentáře
Přišla jsem na tvůj blog náhodně, když jsi byla vybraná na titulku Blog.cz. Piš dál, tohle není příliš běžný námět blogujících. Pokud máš dost takových zážitků, určitě tě bude vyhledávat dost lidí, nejen já. Je to napsané moc pěkně, i když je to o obtížné situaci. Umíš to napsat čtivě a výrazně. Držím ti palce, snad hrozivé okamžiky nebudou u vás příliš časté ![]()
[1]: Ono většinou to samozřejmě je tak, že ten, kdo dluží, je korespondenčně (nebo přes Datovou schránku) o tom, že dluží, několikrát obeznámen. Nicméně se může stát, že upomínky nedorazí, dorazí na špatnou adresu, pošťačka je hodí do jiné schránky nebo si jich prostě jiným způsobem daný člověk nevšimne. Pak je takový exekutor nebo byť i "jen" zablokovaný účet nepříjemným vstupem do reality. Ale je trochu šílené, že může dojít k obstavení účtu na základě 400,- Kč. Ale co se divím, v jednom z mých dalších "střípků z minulosti" dojdu k okamžiku, kdy hrozila dražba našeho domu exekutorem jen na základě nějakých několik desítek tisíc korun. Což, oproti hodnotě domu, je samozřejmě zanedbatelné.
Jinak v současnosti, pokud je mi dobře známo, již nejde zabavovat (ani "označovat za exekučně zabavené") domácí mazlíčky. Jde zabavit jen hospodářská zvířata (např. krávy), nikoliv zvířata, která jsou v podstatě členy rodiny. V minulosti se zabavení mazlíčků používalo jako nátlak na dlužníka - který samozřejmě v mnoha případech svá zvířata chtěl zpět, takže byl ochotnější vše finančně uhradit, nebo se o to alespoň více snažit. Nicméně to byla hloupost i z jiného než citového hlediska (protože tahat z někoho peníze na základě jeho strachu a smutku po mazlíčkovi je minimálně morálně závadné), neboť pes (nebo jakýkoliv jiný mazlíček), který byl zabavený, putoval do útulku. A ten samozřejmě není zdarma, a tak ještě za jeho místo v útulku musel původní majitel platit. A když ten neměl peníze, tak nejen že neměl mazlíčka doma, ale ještě se mu navyšoval dluh, protože platit za něj útulek nezvládal.
[2]: Děkuji za pochvalu. :) Také si myslím, že o podobných tématech (ať už exekutoři nebo jiná, která přijdou) se moc nehovoří, i když příběhy ze života jsou samozřejmě častým námětem blogů. Zároveň je to trochu uvolňující, protože jsem byla naučená o tom mlčet, jelikož v mém okolí by to nikdo nepochopil a sdělování někomu by to vedlo jen k dalším problémům, posměškům apod. A teď se konečně cítím "free" na to, abych psala a mluvila o tom, o čem jenom chci, aniž bych se cítila nejistě nebo trapně před okolím. Konec konců, poté, co jsem zjistila, kolik procent lidí jenom v ČR má exekuce, tak asi pomalu už je i standard, že někdo nějakou má. A hlavně si uvědomuji dost podstatnou věc - a to to, že já za to nemohla, neboť moje dluhy to (logicky) nebyly.
Jinak podobné okamžiky už se dít asi nebudou. Respektive mým rodičům možná ano, nicméně já jsem se již odstěhovala, bydlím ve "svém", kam na mě žádný cizí exekutor ani věřitel mých rodičů nemůže. I toto přestěhování a částečný odchod od problémů jsou zajisté důvodem, proč jsem schopná o tom mluvit a být s tím již v "pohodě". :)
Gratuluju k titulce, jsi tam rozhodně právem... ![]()
Jako šílený. Já třeba slýchávám zkušeností lidí, kteří měli příbuzného, který ani nebydlel u nich a exekutoři kvůli špatné administraci (nebo "že se to tak prostě sešlo") přišli k nim.
My tak trochu máme strach ze strýce. Zadlužuje se, nevíme jak na tom je, bojíme, že se nás to může dotknout právě kvůli takovým "administrativním chybám" atp.
[4]: Děkuji. :)
[5]: Ano, také jsem slyšela příběhy nepříjemných zážitků s exekutory, kteří zabavili něčí věci namísto věcí původního dlužníka. Je ale třeba vědět, že v případě zabavené věcí, jež dlužníka nejsou, lze podat návrh na vyloušení věcí ze soupisu těch věcí, jež jsou (nebo jsou považované za) exekučně zabaveny, jelikož dané věci nejsou dlužníka a tedy jimi nemohou být uspokojovány pohledávky. Námitku může člověk podat i při pořizování daného soupisu věcí. Další věc je, že pokud by přijeli do vašeho bytu exekutoři a vy byste věděli, že neprávem, nebojte se zavolat policii. Zaprvé máte právo na to, aby tomu byli přítomni, a za druhé to i exekutory přesvědčí k lepšímu promýšlení věcí, které udělají nebo řeknou.
[3]: Veď práve to mi na tom je dodnes trochu nejasné, že majú na mňa telefón, email, tých 13€ si trúfam povedať, že by som im vedela poslať obratom kedykoľvek, ale tak je to za mnou a bola to skúsenosť, dnes už viem, aspoň ako postupovať. Inak, nezvažuješ dať si sem odber? Nerada by som o tvoje články prišla.
Návštěva exekutora asi pro nikoho není příjemným zážitkem, nicméně mnoho lidí si za ni může samo. Na druhou stranu jsou i tací (a v právním státě je to nešvar, který snad bude brzy odstraněn), že se člověk stane dlužníkem už jako dítě. To je pak horší. Exekuce určitě musí být šokem, pro dítě, kterému exekutor sebere jeho věci, tak jak je popsáno v článku.
Já jsem si to nedávno rozdal s firmou UPC, jíž jsem odmítl zaplatit za podvod a neexistující služby. Poštvala na mě vyděračské společnosti, jejíchž tlaku jsem odolal, a teď je na řadě UPC, zda bude chtít jít k soudu. Ale kdyby mě navštívil exekutor, klidně mu řeknu, ať si ty staré krámy odnese. Jedna věc je totiž něco zabavit, jiná věc je to pak prodat. Jeden můj kamarád je exekutor u celníků a podle jeho názoru má význam pouze exekuce na plat. U všeho ostatního je riziko, že se to neprodá, a líčil mi i tagikomické historky, jak jednomu dlužníkovi po roce vrátili s omluvou zabavené věci, které nemohli prodat, anebo jak jedné firmě zabavili několik set litrů nafty, která se po čase zkazila a nikdo ji tím pádem nechtěl.
Ale rád bych se dočkal toho, že exekutor jednou navštíví naši slavnou ombudsmanku Annu Šabatovou, která je osobně odpovědná za ututlání rozsáhlého podvodu a korupce (možná si při tom namastila i vlastní kapsu).
P. S.: Uvítám nějaké komentáře týkající se UPC, Anny Šabatové aj. v mém blogu.
[7]: Ony spíš tyhle nedoplatky neřeší nějak telefonicky, že by zavolali a doptali se: "Dobrý den, víte, nemáte tu doplacených 13 eur, nezapomněla jste jen?", ale naopak to řeší čistě úřední, formální a tedy dopisní cestou. Teď mě ještě napadlo, že velice praktické je z těchto důvodů zřídit Datovou schránku, poněvadž pak ti dopisy nechodí na poštu, ale v elektronické podobě do Datové schránky (která funguje trochu jako email) a nemůže se tedy stát, že se někde cestou "ztratí". Právě upozornění na exekuce chodí v případě zřízení Datové schránky tam.
Jinak, přemýšlela jsem nad možností "Odběru novinek", nicméně naprostá většina článků zde se týká spíše školy a povinné četby, články za života, jako je třeba tento, jsou na blogu spíše méně časté - alespoň nyní. Nerada bych, aby se někomu spamovaly emaily o různých nových výpiscích z povinné četby, které využívají stejně jen jednou za čas středoškolští studenti, a aby jim to třeba hltilo email. :)
[8]: To byl - obzvláště pro dítě, které na to není připravené a tak nějak tomu nerozumí. Díky za komentář. :)
[9]: Za většinu exekucí je někdo odpovědný, v naprosté většině případů sám dlužník (když nepočítáme právě ty šílené dětské exekuce, které jsou největší pitomostí). Spousta lidí se ale do dluhů uvede vlastní nevědomostí nebo hloupostí (podepsání "výhodné" úvěrové smlouvy, zbytečné půjčky peněz na věci, jež nejsou potřeba, naletění podvodné firmě, zapomenutí něco splácet či jednorázově zaplatit, nerozvržení rozpočtu, odkládání všeho na poslední chvíli apod.). Nicméně v mnohých případech za tyto "přešlapy" nedoplatí jen dlužník, ale i jeho okolí - partner, spolubydlící, děti, ... A pro ty je to ještě horší, neboť za tyto dluhy a problém s nimi spojeným nemohou.
Co se týče mobiliárních exekucí, tj. exekucí odebráním majetku a jeho prodejem, mám za to, že se to užívá spíše jako psychický donucovací prostředek. Sice ano, starý, pochrámaný stůl má pramalou hodnotu pro jakéhokoliv kupujícího, ale když je to stůl tvé prababičky, tak to pro tebe má hodnotu i jako současně skoro nepoužitelný kus dřeva. A spousta lidí by své věci chtěla zpátky. Ale chápu, že u mnoha již "jetých" věcí je problém je prodat za nějakou slušnou cenu, aby se to vůbec vyplatilo. Exekuce na plat je samozřejmě logičtější, ovšem když ten člověk nemá dostatečně vysokou výplatu na srážky, tak nic jiného než mobiliární exekuce nezbyde.
Naštěstí jsme s ničím takovým nikdy nepotýkali (a doufám, že ani nebudeme). Napsala jsi to moc zajímavě.
Ježiš, to je jak z hororu, vůbec si to neumím představit... Ale jen se zeptám - jak to dopadlo se zvířaty?
[12]: Díky za komentář a reakci. :)
[13]: Se zvířaty se nakonec (naštěstí) nestalo nic. Zůstaly na výpisu exekučně zabavených "věcí", ale nikdo si pro ně nikdy nepřijel. Jak jsem psala v jednom z předchozích komentářů - "V minulosti se zabavení mazlíčků používalo jako nátlak na dlužníka - který samozřejmě v mnoha případech svá zvířata chtěl zpět, takže byl ochotnější vše finančně uhradit, nebo se o to alespoň více snažit. Nicméně to byla hloupost i z jiného než citového hlediska (protože tahat z někoho peníze na základě jeho strachu a smutku po mazlíčkovi je minimálně morálně závadné), neboť pes (nebo jakýkoliv jiný mazlíček), který byl zabavený, putoval do útulku. A ten samozřejmě není zdarma, a tak ještě za jeho místo v útulku musel původní majitel platit. A když ten neměl peníze, tak nejen že neměl mazlíčka doma, ale ještě se mu navyšoval dluh, protože platit za něj útulek nezvládal.", z toho i vyplývá, že by se ve většině případů ani zabavení zvířat nevyplatilo... naopak by to vedlo jenom k dalším dluhům. Proto i myslím, že se mnohem častěji stávalo, že zvířata se ocitla na "výpisu", ale reálně si pro ně nikdo nepřijel. Že to sloužilo jen jako nástroj k psychickému donucení, že pokud dlužník nezaplatí, tak by se mohlo stát, že pro psa/kočku přijedou.
Teď už se, opět naštěstí, mazlíčci jako "věci" zabavit nedají.
Já nikdy dluhy neměla mám invalidní důchod, ale můj přítel má opravdu hodně dluhů a i též má hodně exekucí. Až na to, že kdysi žil na ulici a aktuálně bydlíme na ubytovně. A navíc on skoro nic nevlastní až na pár kusů oblečení, mobil a tablet a co má u rodičů nevím. Ale ani na jednom místě nemá napsaný trvalý pobyt takže na něj nemohou...
Jako dítě, to musí vypadat strašně. Ničemu nerozumí, nechápe, co se děje, o dluzích neví, dovedu si i představit, že rodiče, i kdyby to byla jenom jejich vina a mohli to řešit dřív, budou dělat oběti a teď dítě akorát ví, že kvůli nějakému "hajzlovi" nemá počítač. Hrozný.
[3]: No nejdřív upozornění a upomínky, potom soud, takže předžalobní upomínky, plaťák nebo rozsudek, pak další upomínky a pak teprve exekutor, který ale sice obstaví účty, ale pořád nejdřív pošle, ať do měsíce zaplatíš/řešíš a bude to za míň a snazší. Je strašně dlouhá doba, po kterou se dluh může vyřešit, než se od prodlení dostane k exekutorovi (pokud nejde o vykuky, kteří úmyslně dělají všechno proto, aby se k němu dostal) a většina obyčejných věřitelů naopak není moc ráda, když to musí zajít až tam, protože to potrvá a i když je to moc stát nemusí, stejně je to čas a peníze navíc.
A co se týče neúměrných způsobů exekuce vůči vymáhané částce, bohužel většinou je to tak, že exekutor skočí po všem a teprve pak řeší, jestli to tak půjde. Proti tomu je třeba se bránit. Posílat odvolání, návrhy na zrušení ex. příkazů, argumentovat neproporcionalitou, porušováním dobrých mravů, že to je jediná možnost kde bydlet, že to je jediná obživa a tak dále. Ono to sice nějakou dobu potrvá, ale nakonec vyhrát a vést exekuci jiným způsobem jde.
[5]: To nejsou administrativní chyby, exekutoři prostě hledaj dlužníky a majetek kde se dá. Je to pravidelné zjišťování u bank, úřadů a rodiny, jak je dlužník na tom. Když jsme byli malí, tak k nám taky sem tam volala PČR/exekutoři, jestli známe našeho strejdu a jestli u nás nebydlí, naštěstí stačilo vždycky říct že ne, že už jsme ho strašně dlouho neviděli, a dali pokoj. Bohužel, jsou i exekutoři s fakt strašným chováním, kteří ten pokoj nedají. V tomhle se mi hrozně líbí britské Can't Pay, We'll Take It Away, kde ty vykonavatelné z Nejvyšší soudu jsou tak profesionální, jejich přístup je ukázkovej a fakt je to pořádnej rozdíl. Kdyby ke mně někdo měl přijít s tím, že vymáhá dluhy, tak nechť je to Paul Bohill! ![]()
[9]: Prodej věcí (když to není nemovitost) má smysl u nějaké fabriky, jinak fakt ne. A dobře, žes odolal vymahačům - ti podle práva nesmí zabavit NIC protože nemají v ruce nic. Cokoli zabavit se smí až po vydání rozhodnutí soudem a po tom, co soud nařídí exekuci, a tu tak jako tak nebudou moct provádět žádné vymahačské společnosti, takže ti sice můžou strašit, ale reálně smí provést kulový - a když provedou, je to na tr. oznámení.
Dobře napsaný článek, byť se to nepříjemně čte. Jsem ráda, že si ho napsala. Tyto dopady hlavně na děti a dospívající by se měli řešit. Ono sice si tam nebyla a možná dobře. Věřím, že je to o to horší, když člověk přímo sleduje, jak mu někdo prolézá věci...
[15]: Možná by pro tvého přítele byl východiskem z této situace bankrot - viz https://www.insolvencni-navrhy.cz/osobni-bankrot.html a https://www.penize.cz/kalkulacky/osobni-bankrot. Dluhy se totiž zvyšují na úrocích a než je mít zbytek života větší a větší, je dobré je řešit včas.
[16]: Máš pravdu, že jako dítě jsem jako toho "dábla" vnímala právě exekutora, nikoliv toho prvotního dlužníka, a to jak díky vlivu rodičů, tak i díky samotnému dětskému vnímaní. Přece jen, v té době asi nikdo hluboce do problematiky nevkluzuje, jednoduše - kdo vzal naše věci je špatný. Spousta věcí člověku dojde, až když je starší. A díky za zajímavý, doplňující komentář! ![]()
[18]: Ano, když to musí dítě sledovat, je to určitým způsobem určitě horší. Já jsem zažila, když naším domem procházeli zájemci o dům, když náš dům díky exekuci putoval do dražby. Taky se z ničehonic stalo, že máma jančila, zběsile všechno uklízela, já netušila proč - a najednou jsem v kuchyni dělala úkoly a domem procházeli úplně cizí lidi, kteří si prohlíželi úplně každou místnost - včetně mého pokoje. To si pamatuji, že bylo taky dost hrozné. Určitě se o tomto "střípku minulosti" také někdy v budoucnu rozepíšu.
Co se týče řešení dětí a dospívajících - ono upřímně úplně nevím, zda to vůbec nějak lze. Asi by bylo lepší, kdyby mi to rodiče řekli - že se to může stát, že někdo přijde a věci zabaví - aby to nebyl až takový šok, ale i tak by to byl prudký náraz do reality, až by k tomu došlo...
[20]: Je to tak, pristup rodicu je taky stezejni... tezko rict, jak to resit, kdyz selzou... V kazdem pripade je to hodne zle a preji ti, at uz se ti vyhybaji. Na dalsk clanky taky mrknu, pises poutave.
To muselo být hrozné. Jediné, co by mě v tu chvíli asi uklidnilo, že by mi nezabavili mého spacího plyšáka
ten je totiž v takovém stavu, že by ho jen těžko někde zpeněžili;)
[23]: Jo, to je pravda, že nějakého "jetého" plyšáčka by asi nezabavovali. ![]()
[20]: Ono vůbec tohle je takový... i když ten dům prodáváš dobrovolně/končí ti nájem a ty ho nechceš prodlužovat, a je to situace, kdy zájemci musí lézt dovnitř, zatímco tam ještě bydlíš, tak to asi všem přijde strašně nepříjemný. Alespoň mně by bylo (naštěstí jediná taková situace, která mě na konci nájmu potkala, byla, že měl zájem spolubydlící pro přítelkyni, takže u něj mi nevadilo, že jí přišel pokoj vyfotit). Natož když je to dítě, který ani neví, proč se to děje.






Uff. Na šťastie som nič takéto nemusela prežiť a ani si neviem predstaviť, že by som niečo také zažila, ale zažila som to, že mi exektúro zablokoval účet, úplne nečakane, keďže doteraz mi o tom neprišlo oznámenie. Mala som minimálnu podlžnosť voči zdravonej poistovni, v prepočte asi 400KČ, ale oni to dali na exekútora, skoro som odpadla, keď mi to slečna na infolinke mojej vtedajšej banky oznámila tónom akoby mi oznamovala cenu rožkov. Tiež veľmi príjemný zážitok, ale fakt si neviem predstaviť, že by som prišla zo školy a nejaké naše veci by chýbali a na ďalších by boli tieto nálepky, dokonca na psíkoch....